Všechno může být lepší

Představoval jsem si ve snu, jak kolem mé lavičky je postaven chodník. Dlaždici vedle dlaždice. Když jsem se probudil, byl tam. Nicota už nebyla taková prázdná. Začala být mi příjemná. Věděl jsem, že „S velkou mocí přichází velká zodpovědnost“, a proto jsem musel začít trénovat svou představivost na malých věcech. Nejjednodušší mi přišlo vytváření hřebíku. Představil jsem si, jak v ruce držím hřebík. Soustředil jsem se na ruku, ale zjistil jsem, že se nevytvořil pole mých představ. Byl příliš velký. Proto jsem ho odhodil a představil jsem si ho znovu. Tentokrát byl zase moc zkroucený. Tak jsem to zkoušel dál a dál, dokud jsem nevytvořil tucet ideálních hřebíků. Pak jsem zkusil něco jiného. Jestli by nešlo ten hřebík obarvit na modrou a ne jen na bílou. Začal jsem přemýšlet nad tím tak silně, že všechny hřebíky, které za mnou ležely, se změnily na modré. Pochopil jsem, že ty věci nemusí být jen bílé, ale mohu jim dávat i barvy. Teď jsem chtěl zkusit něco většího. Začal jsem vytvářet plyšové medvídky. Pak jsem chtěl vyzkoušet něco funkčního. Vytvořil jsem si mobil. Ten první moc nefungoval, ale když už jsem vytvářel padesátý, tak začínal fungovat. Takhle jsem tam vytvářel věci do té doby, než jsem si neuvědomil, že jsem tady už příliš dlouho a že bych se měl vrátit. Šel jsem po chodníku směrem k portálu. Když jsem do něho skočil, objevil jsem se v nějakém dni. Vůbec jsem nevěděl kdy a odkud jsem přišel. Šel jsem směrem k domu Marry, protože jsem nějak doufal, že se všechno vysvětlí. Zaklepal jsem na její dveře a ona mi otevřela. „Ty si George, který seděl včera v kavárně?“ zeptala se. Napadlo mě, že asi myslí mě, tak jsem řekl, že ano. „Měl si pravdu Georgei. Promiň, že jsem ti nevěřila. Mohla bych taky s tebou cestovat v čase?“ Tolik informací najednou mi zamotalo hlavu, že jsem jí nedokázal hned odpovědět. „Pojď dovnitř Georgei, a můžeme si o tom v klidu promluvit. Vím, že je toho asi na tebe moc, ale mám na tebe tolik otázek. Proč jsi mi to nikdy neřekl dřív?“ „Nebyla možnost.“ odpověděl jsem a vešel jsem dovnitř. Pak jsem si sedl a ona se znova zeptala: „Tak mohla bych s tebou cestovat?“ „Nevím Marry, ještě jsem to nikdy nezkoušel. Pokud to strašně moc chceš, můžeme to teď otestovat.“ Bál jsem se, že když to uděláme, tak se něco Marry stane. Věděl jsem, že jí musím ukázat, že to nejde. Ona nikdy neviděla, jak se to dělá a proto jsem se to rozhodl fingovat. Objali jsme se a já jen trochu točil s knoflíkem a pak jsem ho zmáčkl. „Nic se neděje,“ řekl jsem „asi to nefunguje.“ „To je škoda Georgei,“ řekla a pak mě políbila. „tak si aspoň dej se mnou čaj.“ Povídali jsme si a já byl rád, že se všechno spravilo. Že jsme zase spolu a že mi zas věří. Nakonec jsem jí řekl, že vždy, aby poznala, že jsem to já od dneška, tak jí budu muset říct „čas je relativní, Marry“. Mělo to být takové heslo, aby věděla, kdo jsem. Když odešla do kuchyně, odepnul jsem si hodinky a vytáhl jsem si minikalendář. Zaznamenal jsem si dnešní datum, že od dneška Marry ví, jak to je s mým cestováním v čase, a taky už ví o Časových skvrnách. Rozloučil jsem se s ní a řekl jsem: „Uvidíme se někdy v budoucnosti, nebo možná v minulosti.“ Pak jsem se otočil a zmáčkl jsem tlačítko na hodinkách a přenesl jsem se zpátky do doby, z které mě vyhnaly Časové skvrny až sem. Musel jsem zjistit, co moje já Marry udělalo, abych mohl tomu zabránit. To jsem ale nemohl být já, alespoň se tak nechovám. Proč bych jí to jen dělal? Ale co když to bylo tak správně? Co když mě mé já chtělo poslat zpátky, abych řekl Marry o cestování časem? Začervenal jsem se. Ach možná jsem jen byl zbytečně naštvaný na své já a přitom si to vůbec nezasloužilo. I přes tyto okolnosti jsem se bál, že Marry můžu tímto cestováním v čase ublížit.

Objevil jsem se uprostřed města a díval jsem se na padající sníh. Uvědomoval jsem si, že mě normální svět začíná nudit, a proto jsem se přenesl do Nicoty. Chtěl jsem vědět, co všechno můžu vytvořit. Vytvořil jsem si portál a skočil jsem do něho. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli mohu postavit dům. Ale ten dům, u kterého jsem před chvíli stál. Podíval jsem se před sebe a představil jsem si, jak tady stojí ten dům. Z ruky mi vylétlo několik světýlek a ty se postupně rozdvojovali. Začali se spojovat a tím vytvářet cihly okna aj. Za chvilku byl dům na světě a i ve svých barvách. Představil jsem si tu silnici, které byla před ním. Znova se světýlka začali spojovat, ale teď vytvářela kachličky, asfalt, atd. Pochopil jsem, že si klidně můžu vytvořit celou ulici. Zavřel jsem oči a začal jsem si představovat ulici, na které jsem před chvíli stál. Pak jsem otevřel oči a připadal jsem si, jako bych byl v tom svět, ze kterého jsem přišel. Šel jsem až na konec ulice, ale tam jsem viděl jen tmu. Můj svět nebyl ideální. Napadlo mě, jestli by se nedala vytvořit brána kdekoliv, jako to můžu dělat v reálném světě. Zkusil jsem se dotknout stěny jednoho z domů a vytvořit jí tam. Pomalu se začala nicota spojovat a vytvářet kruh na stěně. Vlezl jsem do něho a ocitl jsem se na stejném místě, na kterém jsem byl na ulici v Nicotě. Pochopil jsem, že tolik kroků, kolik udělám v reálném světě, o tolik kroků dál se objevím v Nicotě. Jenomže Nicota byla prázdná. Chtěl jsem si tam vytvořit vlastní svět, a proto po zbytek dne jsem si procházel město a zároveň se vždycky přenesl do Nicoty a tvořil tam ulice. Jen jeden dům byl výjimečný. Byl to dům Marry. Udělal jsem tam kavárnu a dal jsem tam všechny věci, které má ráda. Když už bylo všechno hotovo, lehl jsem si do postele, kterou jsem tam vytvořil. Usnul jsem, protože jsem byl unavený. Vytvořit celé město byla náročná práce. Když jsem vstal, šel jsem si prohlédnout své dílo. Opravil jsem malé detaily, ale i tak my něco v tom městě chybělo. Bylo takové… takové prázdné. Chyběli tam lidé. Proto jsem si je začal vytvářet. Normálně chodili, mluvili a měli všechny jiné „funkce“, které má člověk. Ale neměli mozek. Řídili se tím, co si moje mysl vymyslela. To jsem nevěděl a myslel jsem si, že je neovládám. To byla věc, která ve mně všechno zlomila. Od toho momentu jsem se začal chovat jinak. Hrál jsem si na Boha ve svém světě. Přikazoval jsem jim podvědomě, co mají dělat. Uctívali mě a já jsem mohl být jejich pánem. Přestal jsem žít v reálném světě. Tento svět byl pro mě realitou. Něco, co nikdo nemohl zažít. Měl jsem to jen já.