Útok na epicentrum

Když už jsem měl vyřešen „problém“ s Annie, mohl jsem se víc zaměřit na zjišťování informací o Časových skvrnách, kdo nebo co jsou Časové skvrny zač. Ale nejdřív jsem se rozhodl získat nějaké peníze, protože jsem nechal většinu věcí a peněz, pro své staré já, doma. Přemýšlel jsem, jak by to šlo udělat. Možná loupež? Přece jsem banku dobře znal. Vždyť jsem tam pracoval, tak proč jí nevyloupit? Jen problém byl v tom, že jsem nevěděl, kdy tam potkám své já a asi bych měl pak špatné svědomí. Pak mě napadlo, že přece můžu vyhrát loterii. Jednoduše se podívám, které čísla jsou výherní, a pak si podám tiket. Hned jsem se přenesl do večera, abych se mohl kouknout na losování. Na konci řekli, že jeden člověk vyhrál Jackpot, tak jsem si tak v duchu pomyslel: „Ne jenom jeden.“ Pak jsem se přenesl zpátky a šel jsem si podat tiket. Byla tam velmi neochotná dáma, která vypadala skoro jako čarodějnice. Měl jsem aspoň takový pocit. Pak jsem se znovu přenesl v čase, abych se přesvědčil, že jsem opravdu vyhrál. Všechna čísla byla naprosto identická, jen se mi nelíbilo, že ten chlap znovu řekl, že jen jeden člověk vyhrál Jackpot. Přece to nemůže být možné, že by jen jeden člověk vyhrál. Nespletl jsem se? Raději jsem přetočil čas, abych se mohl ujistit, že doopravdy mám ty správné čísla. Po každém čísle jsem zastavoval čas, abych si bal jist, že je mám zapsané správně. Všechno sedělo a moderátor na konci vesele prohlásil: „Máme jednoho výherce Jackpotu.“ Teď už jsem byl ale opravdu naštvaný. Spletla něco ta nepříjemná dáma, nebo snad já? Řekl jsem si, že si to ověřím příštího dne. Přenesl jsem se hned do šesté hodiny ráno. Rozhodl jsem se jít přímo do centra této společnosti, která provozuje tuto loterii. Za poslední peníze jsem si půjčil auto a jel sem. Když jsem tam přijel, vytáhle jsem si svůj lístek a šel jsem za hlavní výdeji. Řekl jsem, že bych si chtěl vyzvednout peníze. Ukázal jsem svůj tiket a pán v kabince mi dal nějaké papíry o potvrzení o vyzvednutí ceny. Pak jsem mu je dal a on mi předal ty peníze. Nechápavě jsem se ho zeptal: „Pane, ale vždyť včera v televizi bylo řečeno, že je jen jeden výherce?“ „Právě že ano a to jste vy,“ a usmál se. „Ale minule jste to taky říkali a to jsem ještě ne…,“ zastavil jsem se. Uvědomil jsem si, že on přece nemůže vědět, že jsem to losování už viděl. „Tak děkuji a nashledanou,“ a odešel jsem k „svému“ autu. Konečně jsem měl peníze a nemusel jsem řešit, kolik můžu utratit. Pořád mi ale nešlo do hlavy, jak to, že jsem jediný výherce? Možná proto, že už v minulosti jsem byl, ale vlastně až mé budoucí já. Ale to by znamenalo, že osud nemůžu změnit. Že je všechno předem psáno a já jen dělám to, co mám. Pokud by to tak bylo, tak jak jsem tedy zachránil tu dámu s kočárkem? Musel jsem se jít na to místo znovu podívat. Rozhodl jsem se, že tam zajedu autem. Semafor na křižovatce se zbláznil. Pořád problikával sem a tam. Záhy jsem uviděl Časovou skvrnu, jak si to vykračuje směrem ke mně. Pro jistotu jsem se přesunul o den zpět. Stejně mně za chvíli našla a už jich bylo víc. Rozběhly se za mnou a já jim začal ujíždět. Jel jsem, co nejrychleji to šlo. Pak jsem zatočil v domnění, že jim uteču, ale tu se to stalo. Odbočil jsem na onu osudovou ulici a zrovna přes ni přecházela ta dáma s kočárkem a já jsem do ní plnou rychlostí najel. Pokusil jsem se zastavit, ale už bylo pozdě. Byl jsem to já, co jí zabil. Nevěděl jsem jak jí pomoct. Chtěl jsem přesunout čas, ale moje hodinky se začaly chovat nějak podivně. Otáčely se sem a tam a všechno se na nich přetáčelo. Pak se najednou zastavily a všechno kolem mě taky. Podíval jsem se před sebe a před „mým“ autem jsem stál já. Správně řečeno moje staré já. Pak jsem se najednou změnil na Časovou skvrnu. Ta se na mě podívala a pak se otočila. Zvedla ruku a ukázala na několik míst, kde jsem se objevil já a po chvilce jsem se změnil na časovou skvrnu. Znovu se otočila a ukázala na mně. Ztuhl jsem. Nevěděl jsem, co dělat. Začala pomalu prostrkávat ruku oknem. Pak se dotkla mé pravé ruky, kterou jsem mě položenou na volantu. Dal bych jí někam pryč, ale nemohl jsem se hýbat. Začala pomalu černat. Bylo to, jakoby mi po ruce tekla voda. Nejdříve černá šla od konečků prstů, až se spojila v jeden velký „pramen“. Vypadalo to jako před tím. Znovu se mi vybavily vzpomínky, ale ty, na kterých byla Annie, začaly černat. Vypadalo to, jakoby se Časové skvrny živila mými vzpomínkami. Za každou vzpomínku vznikaly venku nové časové skvrny. Bylo to k nevíře, ale ona Časová skvrna, která se mě ještě před chvílí dotýkala, zmizla a všechny ostatní s ní. Jediné co tady zůstalo, byla moje černá ruka. Nebyla to klasická černá. Vypadalo to, jakoby se všechny atomy v mé levé ruce hýbaly. Zkusil jsem zatočit s volantem, ale má levá ruka přes něho prošla. Zkusil jsem s ní něco chytit, ale bylo to, jakoby má levá ruka byla rozplynuta v čase. Musel jsem se toho nějak zbavit, ale všechny mé pokusy „setřást“ Časovou temnotu z ruky byly neúspěšné. Rychle jsem vystoupil z auta a běžel jsem do nejbližšího obchodu s oblečením. Chtěl jsem zkusit, jestli by na to nemohla fungovat rukavice. Nejdříve jsem si zkusil první rukavice, na které jsem narazil. Nasadil jsem si jí na ruku, ale hned spadla. Možná to bylo proto, že byla látková. Vyzkoušel jsem ještě jiné rukavice, ale ani ty nefungovaly. Už jsem skoro ztratil naději, když tu najednou jsem našel ještě jedny. Ty byly kožené. Možná, že by mohly fungovat. Vyzkoušel jsem je a opravdu mi držely. Pak jsem se otočil a viděl jsem, jak se na mě dívá prodavač s otevřenou pusou dokořán. Nechtěl jsem mít zbytečné problémy a tak jsem se šel schovat do převlékací kabinky a přesunul jsem se v čase do chvíle před tím, než jsem přišel. Pak jsem šel zaplatit. Prodavač se trochu divně zatvářil. Pochopitelně, neviděl mě přece přicházet a to ještě nevěděl, že za chvíli přijdu. Když se nikdo na mě nedíval, dal jsem si rukavici dolů a zkusil jsem se dotknout vázy, která zrovna stála přede mnou. Když jsem se jí dotkl, najednou zmizela. Nevěděl jsem kam ani jak, ale věděl jsem, že má ruka je teď nebezpečná a že budu muset nosit rukavice. Musel jsem jít v čase do místa, kde mám koupený byt v hotelu, protože jsem už s Annie nebydlel. Otevřel jsem si řemínek a podíval jsem se na kalendář, kde jsem si zaznamenal, odkdy mám koupený byt v hotelu. Vzpomněl jsem si na to, že jsem se chtěl ještě jednou podívat na ty staré kalendáře. Zaujala mě jedna věc a to ta, že v každém měsíci jsou události psány jiným písmem. Že by ten člověk každý měsíc měnil písmo? To bylo ale nepravděpodobné. Nebo ty hodinky každý měsíc měnily majitele? Odpověď mi byla neznáma. Možná bych mohl zjistit, kdo tam ty hodinky dal. Přenesl jsem se zpátky do prvního. Vyhledal jsem místo, kde jsem našel hodinky, a pak jsem se přenesl do 00:01 ráno, protože dál jsem nemohl. Něco bylo jiné než obvykle. Než jsem se přenesl do toho času, uviděl jsem malý záblesk, ale hned pak jsem už viděl tu lavičku, a jak na ní leží hodinky. Šel jsem se schovat někam do křoví a čekal jsem, kdy si jich někdo všimne. Čekal jsem tam několik hodin, ale pak najednou přišel muž, který vypadal velice rozzuřený. Všiml si hodinek a otočil se k nim. Začal si je prohlížet. Zaměřil jsem se na jeho tvář. Já blbec! Že jsem to nepoznal dřív. Vždyť jsem to byl já! Takže od té doby, co se tu objevily nějakou náhodou hodinky, do chvíle, než jsem je našel já, si jich nikdo nevšiml. To znamená, že se někdo pro ně možná vrátí. Čekal jsem až do noci. Pak jsem to vzdal, protože jsem už měl hlad.  Myslím, že se tam za celý den nikdo neobjevil. Že by ten člověk přede mnou neřešil to, že tam zapomněl hodinky? Řekl jsem si, že ještě něco zkusím. Nejdříve jsem se přenesl do prvního. Chtěl jsem vyzkoušet, kdybych nastavil na svých hodinkách třicátého, jestli by mě to nepřeneslo do minulého měsíce. Přenesl jsem se, ale kam? Nevěděl jsem kolikátého přesně je. Zastavil jednu dámu, která šla zrovna kolem, a ta mi řekla, že je 30.12. Nevyšlo to. To je problém datumovky. Jediné co na těchto hodinkách vidíte, jsou jenom dny. Žádné měsíce. Ale když má měsíc méně než třicet jedna dnů, musíte hodinky nastavit.  Když jsem tak nad tím přemýšlel, možná to bylo to, co psalo na těch minikalendářích. Otevřel jsem si řemínek a podíval se. Opravdu na konci každého měsíce, který měl méně než třicet jedna dnů, bylo napsáno „Nezapomeň nastavit čas!“. Teď už mi to bylo jasné. Ten člověk přede mnou musel čekat do půlnoci a pak nastavit čas, ale jak, to nevím. Stejně mi to nedávalo smysl, jak to, že v každém měsíci je jiné písmo. Možná, že je to osud, že jsem zrovna ty hodinky našel já. Tak či onak jsem nevěděl, kdo byl jejich vlastník přede mnou. Rozhodl jsem se pátrat dál. Abych zjistil více o Časových skvrnách, musel jsem se jít podívat do toho obchodu a to v různých časech, abych zjistil, jak se tam dostaly. Už jsem pochopil, že nějak vznikly u té bouračky. Možná že tohle bylo to, co mi říkaly celou dobu Časová skvrny? V tu chvíli jsem byl úplně ztracen. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že chci jít do toho obchodu. Jen ne v tomto čase. Vrátil jsem se zpět do prvního, abych se podíval do toho obchodu. To byla chyba, Když jsem šel směrem k němu, uviděl jsem z dálky osobu, která vychází z toho obchodu. Záhy se tam objevilo moje já a to šlo také do toho obchodu. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem utíkal před Časovými skvrnami a tam jsem se schoval. Teď jsem ale věděl, že se tam Časové skvrny objeví. Musel jsem se rychle schovat. Věděl jsem, že přijdou z tamtoho rohu, a proto jsem šel na opačnou stranu. Všechno jsem sledoval zpovzdálí. To, jak jsem vyšel ven z kavárny, jak se tam najednou objevily Časové skvrny a jak jsem najednou zmizel v čase. Pak jsem se přenesl do večera, jelikož jsem musel počkat, než Marry zavře obchod. Potají jsem se vloupal do obchodu. Tentokrát jsem si s sebou vzal i baterku, abych všechno viděl. Nejdříve jsem odsunul stůl, ale ten stál na koberci, takže jsem musel dát pryč i koberec. Opravdu ten poklop tam pořád byl. S trochou strachu jsem ho otevřel. Najednou jsem uslyšel nějaký podivný zvuk. Polekal jsem se tak, až mi mráz běhal po zádech. Znejistěl jsem. „Opravdu to chci udělat?“ zeptal jsem se sám sebe. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. Po chvilce váhání jsem se odhodlal sejít dolů. Hned po pár schodech jsem znovu uslyšel ten strašný zvuk. Zastavil jsem se. Když „hučení“ utichlo, pokračoval jsem ve své chůzi. Čím jsem byl níž, tím větší mi byla zima. Aspoň tak jsem to cítil. Došel jsem až úplně na konec schodů. Měl jsem pocit, že je to opravdová hloubka. Rozsvítil jsem si baterku, abych lépe viděl. Přeci jenom tam byla strašná tma. Bylo to divné, ale baterka nešla rozsvítit. Zapnula se až po chvilce. Hned po jejím rozsvícení jsem viděl něco, co přede mnou přeběhlo. Upustil jsem baterku na zem. Když jsem se pro ni ohnul, uslyšel jsem známý hlas: „Znovu jsi nás přišel navštívit?“ Zvedl jsem se, abych se mohl ujistit, že jsou to Časové skvrny. Opravdu stály přede mnou a pořád pokračovaly v řeči: „Nečekaly jsme, že budeš tak odvážný, po tom, co jsme tě poznamenaly.“ „Já se vás vůbec nebojím.“ zakřičel jsem, ale věděl jsem, že tomu tak není. Úplně se mi roztřásla ruka. Cítil jsem, jak se mi zvýšil tep a měl jsem pocit, že pořád někdo kolem mě krouží. „Dobrá tedy.“ zasmály se Časové skvrny. Vypadalo to, jakoby si všimly, že mám z nich strach. „Když jsi tak odvážný, pověz tedy, proč se ti tak třese ruka?“ Rychle jsem si ji chytl a odpověděl jsem: „To byl jen hloupý tik. Přišel jsem se vás zeptat, jak jste vlastně vznikly?“ „Vznikly… Vznikly jsme z ničeho. Jsme kousek tebe. Ty jsi to co nás…“ Najednou všechno ztmavlo. Baterka mi nešla rozsvítit. Uslyšel jsem nějaký tichý zvuk. Zavřel jsem oči a zaposlouchal jsem se. Zvuk pomalu sílil a pomalu jsem začal rozeznávat slova: „V… G… Georgei… děláš… Je… Je ti něco? Georgei, co tady děláš? Vstávej!“ na to slovo jsem otevřel oči. První co jsem uviděl, byla Marry. Když jsem se trochu porozhlédl, uvědomil jsem si, že jsem v jejím obchůdku. Ležel jsem vedle stolu. Když jsem si uvědomil, co se vlastně stalo, prudce jsem se zvedl ze země. Podíval jsem se, ale stůl stál na svém místě a koberec tam byl taky. Zeptal jsem se Marry: „Takhle to tady vypadalo, když jsi přišla?“ „Och ano, Georgei. Nic jsem tady neměnila. Hned jak jsem tě uviděla, šla jsem ti pomoci. A cos tady vlastně dělal? A jak ses tady vůbec dostal?“ Zatvářil jsem se udiveně a odpověděl jsem, že nevím. Musel jsem jí zalhat, protože pravdu jsem jí říct nemohl. „A není ti špatně? Víš co, Georgei, půjdeme ke mně. Ty mi řekneš všechno, co si do té chvíle pamatuješ.“ Souhlasil jsem, a tak jsme šli. Po cestě jsem přemýšlel, zdali to nebyl sen. Že bych usnul, než jsem tam šel? Možná, že mě tam Časové skvrny daly schválně? Možná, že chtěly, abych si myslel, že to byl sen? Celou cestu jsem přemýšlel nad odpověďmi na tyto otázky. Tyto moje myšlenky přerušila Marry svým medovým hláskem „Tak tady bydlím“. Pousmál jsem se, protože jsem už tady byl, ale Marry si naštěstí nic nevšimla. Pozvala mě opět na kávu a já jako správný gentleman jsem pozvání přijal. Povídali jsme si nejen o mém záhadném objevení se v obchodě, ale taky o mnoho dalších věcích. Pak jsem se s Marry rozloučil a šel jsem domů. Za rohem jsem si odhrnul rukáv a tam… Hodinky zmizely! Prostě tam nebyly. Kde jsem je jen mohl nechat? Teď jsem nemohl přetáčet čas a ani jsem neměl bydlení. Musel jsem je za každou cenu najít. Možná, že jsem je nechal někde v obchodě. Ale teď jsem tam nemohl jít. Musel jsem počkat do večera. Musel jsem si vymyslet nějakou aktivitu. Naštěstí mi zůstalo v kapse ještě pár peněz. Procházel jsem se tak po různých obchodech, obědval jsem v restauraci, ale pořád jsem se nějak nemohl na nic soustředit. Pořád jsem myslel jen a jen na hodinky. Večer jsem se porozhlédl kolem, jestli jsem tam náhodou nenechal ten šperhák. Našel jsem ho pod koberečkem při dveřích. Vešel jsem tajně do krámku, a porozhlédl jsem se po nějaké baterce. Našel jsem pod stolem tu baterku, co jsem tam měl včera. Rozsvítil jsem jí a prohledal jsem prostor pod stolem. Tam hodinky nebyly. Pak jsem se podíval do stolu a na stůl a tam taky nic nebylo. Ještě jsem důkladně prohledal celý obchod, ale hodinky nikde nebyly. Zbývala jediná možnost. Musel jsem odsunout stůl a dát pryč koberec. Ten poklop tam pořád byl. Otevřel jsem ho a s odhodláním jsem seběhl všechny schody. Posvítil jsem na konec chodby a uviděl jsem, že se tam něco leskne. To mohly být hodinky. Rozběhl jsem se přímo k tomu předmětu. V tom se najednou přede mnou objevily Časové skvrny. Těmi svými smíšenými hlasy řekly: „Jdeš si pro něco? Něco sis tady zapomněl?“ Objevovalo se jich tam čím dál tím víc. Chodba začala tmavnout a světlo baterky se začalo zmenšovat. „Ber to jako výstrahu, že nás se provokovat nevyplatí.“ Dal jsem si dolů rukavici z mé pravé ruky a rozběhl jsem se přímo proti nim. „Mě živého nedostanete.“ zakřičel jsem a natáhl jsem pravou ruku před sebe. Cítil jsem, jak se dotýkám Časových skvrn a ty se najednou začaly zahřívat. Zmenšovaly se a mizely. Rychle jsem popadnul hodinky do levé ruky a utíkal jsem pryč. Už ani nevím, jak se to stalo, ale stál jsem před obchodem, v levé ruce jsem držel hodinky a na pravé ruce jsem měl rukavici. Měl jsem štěstí, že jsem to s tou pravou rukou zjistil, jinak bych asi umřel. Byl jsem šťastný, že jsem se zbavil Časových skvrn, ale to jsem ještě nevěděl, že jsem rozpoutal válku.