Marry

Procházel jsem tak ulicí a přemýšlel. Co se to před několika hodinami dělo? A co ví Annie o Marry? To mě v tu chvíli zajímalo nejvíc. Mělo mé budoucí já něco s Marry. „Bohužel“ v duchu se mi Marry taky líbila. Vrátil jsem se zpátky k tomu obchodu, abych mohl přemýšlet. Přemýšlet, ale o čem? Vlastně jsem Marry neznal. Teprve jsem ji poznával, ale ona mě znala lépe. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat dovnitř. Jen tak, abych se přivedl na jiné myšlenky, nebo se dověděl víc. Zjistil jsem jen, že všechno bylo pokryto prachem a na zemi už jen byly nějaké papírky a folie. Sedl jsem si na židli, která tam nejspíš zůstala, a zahleděl se na stůl, který byl na druhém konci místnosti. Po chvilce jsem si všiml obrysů pod stolem. Postavil jsem se ze židle tak rychle, že se roztočila na jedné noze. Nějak jsem si toho nevšímal, jelikož mě hodné zajímalo, co se nachází pod tím stolem. Vypadalo to, jako nějaký tajný vchod, nebo nějaký zvedací poklop. Nahnul jsem se k němu blíž, když tu najednou strašná rána. Židle už neudržela balanc a spadla na zem. Rychle jsem se za sebe ohlédl, abych se ujistil, že to byla doopravdy jen židle a ne Časové skvrny, nebo nějaký šmírák. Pak jsem se vrátil k tomu poklopu. Stůl stal na něm a poklop nešel otevřít. Musel jsem se postavit, abych stůl odsunul. A doopravdy. Pod vrstvou prachu se objevil poklop. Nahnul jsem se nad něho a pokusil jsem se ho otevřít. Byl velmi těžký, ale nakonec jsem ho stejně otevřel. Bylo vidět jen schody, které vedly do tmy. Na chvíli jsem měl pocit, že se ta tma hýbe, ale to byl nejspíš jen přelud. Neměl jsem u sebe ani baterku, ani mobil. Zkusil jsem prohledat šuplíky ve stolu. Náhodou se ve třetím šuplíku nacházela baterka s lístkem „Bude se ti hodit“. Rozsvítil jsem jí a vešel jsem po schodech dovnitř. Pořád jsem měl ale pocit, že je tam pořádná tma. Šel jsem chodbou, která vedla nikam. Pořád jsem měl pocit, že se něco kolem mě plíží. Najednou mi zhasla baterka a já byl v úplné tmě. K tomu mě ještě rozbolela hlava jako předtím. U té bolesti jsem si najednou vzpomněl na to, jak jsem byl v Ničem. Pak se najednou rozsvítily louče v chodbě a já jsem kolem sebe uviděl hromadu Časových skvrn. Ozval se ten hrozný hlas. „Přišel jsi nás navštívit? Už jsme na tebe čekali. Konečně se budeš moci přidat k nám. Teď už nám neutečeš.“ „Ale já se nechci přidat k vám!“ odpověděl jsem „Já chci žít svůj život a ne být nějakou časovou skvrnou!“ „Ty ale už jsi z části my. Tys nás stvořil. Jsme kousek tebe a pořád se zvětšujeme.“ Jeho odpověď mě velmi udivila. Jsou z části mnou?! Neměl jsem čas na tyto filozofické rozvahy a přemýšlel jsem, jak se dostat z této nepříjemné situace. Nic jiného mě nenapadlo, jen se proti nim rozběhnout a provést skok napříč časem. Běžel jsem dopředu a skákal jsem v čase, jak jen to šlo, aby mě nenašly. Nakonec mi tato taktika vyšla. Vyběhl jsem po schodech a urychleně jsem zavřel poklop. Polekaný a udivený jsem vyběhl z obchodu a zavřel jsem dveře. V tu chvíli jsem uviděl, jak se otevírá poklop, a ze sklepení vylézají Časové skvrny. Znovu jsem musel utíkat, jako vždy. Nic jiného na to nefungovalo. Zastavit čas jsem nemohl, protože by to stejně na ně nefungovalo a počkat a přenést se v čase před nimi by taky asi nebylo moc vhodné. Běžel jsem nejrůznějšími uličkami a oklikami. Až jsem doběhl do parku. Tam jsem se skryl do křoví. Počkal jsem. Byly by mě nenašly, kdybych náhodou nezmáčkl knoflík na zastavení času. Najednou se všechny Časové skvrny otočily směrem ke mně a šly za mnou. Manipulace s časem je přivolávala. Musel jsem se znovu postavit a začít utíkat. Doběhl jsem do nejtenčí ulice ve městě a tam jsem znovu spustil čas. Pak jsem vlezl do koše, který stál poblíž. Cítil jsem ten chlad, který se sebou nesly Časové skvrny. Byly blízko toho koše, ve kterém jsem byl schovaný. Pak najednou zmizely. Jakoby nic se vypařily. Ještě chvíli jsem vyčkal, jelikož jsem měl strach, že je to past. Pak jsem povystrčil nejdříve hlavu, a když už jsem uviděl, že nebezpečí pominulo, vylezl jsem z popelnice. Vydal jsem se směrem k onomu parku, kde jsem poprvé zjistil, jak fungují tyto hodinky. Nějak jsem doufal, že mě něco napadne. Že si na něco vzpomenu, co by mi mohlo přiblížit to, co mi řekly Časové skvrny. Byl jsem zmatený, a proto jsem měl zmatené myšlenky. Vlastně měly pravdu, že nikde nepatřím. Přeci jen nemám čas, do kterého bych se měl vrátit. A k tomu ještě Marry a Annie. Obě jsem měl rád. Nedokázal jsem říct, se kterou bych byl radši. Podle toho, co říkala Marry, se do ní nejspíš v budoucnosti zamiluji. A další věc byla, že v jejím obchodě mají doupě Časové skvrny. U této myšlenky jsem se pozastavil. Přece nemůžu nechat Marry, aby jí zničily časové skvrny. Musím jí varovat a říct jí, aby zavřela obchod. Vrátil jsem se domů pro nějaké peníze. Na štěstí tam Annie nebyla. Vzal jsem tak polovinu toho, co jsem měl a šel jsem se vrátit v čase o pár dnů. Bylo třetího. Šel jsem do toho obchodu. Pořád tam ještě byl a Marry tam byla jako vždy. Když jsem vešel dovnitř, Marry mě mile pozdravila „Ahoj Georgei. Co si přeješ?“ „Víš Marry… Musím si s tebou promluvit,“ řekl jsem smutným hlasem „Tady máš ode mě peníze, ale budeš muset zavřít obchod,“ a podal jsem jí ty peníze. „Proč bych to ale měla dělat?“ řekla udiveně. „Marry. Na tebe číhá velké nebezpečí a já nechci, aby se ti něco stalo, protože tě miluji,“ a objal jsem ji. Ona mi tichým hláskem řekla do ucha: „Já tebe taky Georgei, a proto to udělám,“ pak mě políbila na tvář.  Pak jsem odešel. Za rohem ulice jsem se přesunul a jeden den dopředu, abych zjistil, jestli Marry udělala, to co jsem po ní chtěl. Asi mě doopravdy milovala, jelikož u domu stálo stěhovací auto a Marry nosila věci dovnitř. Rozhodl jsem se jí pomoci. Přišel jsem a pozdravil jsem ji. Pak jsem jí nabídl pomoc a ona mi vřele poděkovala. Stihli jsme to vše nanosit do oběda. Pak mi řekla: „Ještě jednou ti děkuji Georgei. Chtěla bych ti oplatit tvou pomoc tím, že tě pozvu na kávu a nějaký dobrý zákusek. Doufám, že mé pozvání přijmeš.“ Se vší galantností jsem odpověděl: „Děkuji a tvé pozvání přijímám, Marry.“ Chytila se mě kolem ruky a šli jsme do luxusní kavárny, která se nacházela na Himblary Street. Byla to kavárna „West, west Okland“. Prodávaly se tam ty nejlepší zákusky. Vyráběly je přímo tam a kávu si sami pražili. Řekl jsem Marry, že zákusek zaplatím za ní. Pak jsme si chvíli povídali. Bylo vtipné, že jsme si pořád měli o čem povídat, i když jsem si s ní povídal vždy v jiném čase. Věděla o mě hodně a zároveň nic. Pak jsme vyšli ven. Byla už tma. Ten čas letěl tak rychle, když jsem byl s ní. Nabídl jsem jí, že ji doprovodím a domů a ona mou nabídku přijala. Ještě jsme si cestou povídali. Až jsme došli před její dům, zastavila se a řekla: „Víš Georgei. Teprve včera jsem si uvědomila, že tě strašně moc miluji. Sice jsem tě dnes viděla po třetí, ale mám pocit, že tě znám celou věčnost.“ Pak mě políbila. Najednou mi začalo srdce bít rychleji. Roztancoval se ve mně plamínek lásky. Ještě nikdy jsem nic takového necítil. Zdálo se mi, že je ona ta pravá. Že bez ní už se nebudu cítit tak sám. V tu stejnou chvíli se začala zmenšovat má láska k Annie. Vybavovaly se mi jen ty nejhorší vzpomínky na naše společné chvíle. Pak se se mnou Marry rozloučila a šla domů. Otočil jsem se a uviděl jsem na konci ulice Annie, která se rychle otočila a odešla. Nevěděl jsem, jestli mě viděla. Měl jsem trochu strach, a proto jsem se nechtěl vrátit domů. Alespoň ne v tomto čase. Vrátil jsem se zpět do dne, ze kterého jsem přišel a šel jsem domů. Byla tam Annie a večeřela. Pozdravili jsme se. Udělal jsem si večeři. Po zbytek večeru jsme se nebavili. Této noci jsem měl stejný sen, jak před nedávnem. Byla tam Annie a Marry a obě mě chtěly. Jen teď to bylo horší. Nadávali si a „házely“ na sebe tu největší špínu, až to dokonce přešlo k boji. Annie povalila Marry na zem a ona nemohla vstát. Rychle jsem jí přiběhl na pomoc. Odhodil jsem Annie a pomohl jsem Marry nahoru. Pak jsem Annie řekl: „Omlouvám se, ale miluju Marry. Určitě si najdeš někoho lepšího.“ Podívala se na mě zděšeně a řekla: „Ale já miluji tebe a jen tak se tě nevzdám.“ Po těchto slovech se začala zvětšovat a černat až úplně se z ní stala černá postava. Pak řekla hlasem Časových skvrn: „My tě zničíme. Ublížil jsi nám a teď si tě najdeme, ať jsi kdekoliv. Za to, cos udělal Annie, se staneš Časovou skvrnou. Najdeme si tě, i když budeš ve snu.“ Pak se sen rozplynula. Probudil jsem se, a když jsem se podíval vedle sebe, jestli tam Annie je, polekal jsem se. Annie tam ležela s očima otevřenými dokořán a ústa měla otevřené. Její oči se rychle hýbaly zleva doprava. Začal jsem do ní bouchat a křičel jsem na ni: „Annie, Annie vstávej!“ Najednou zavřela pusu i oči. Po minutě se probudila a vypadala, jako by se nic nestalo. „Není ti nic?“ zeptal jsem se. „Co by mi mělo být?“ odpověděla Annie a zákeřně se pousmála. Měl jsem pocit, jakoby něco tušila. Jakoby věděla něco o hodinkách, nebo Časových skvrnách, anebo o tom snu. Jedno ale bylo jisté, viděla mě někdy a někde s Marry. Cítil jsem z ní tu nenávist, kterou měla vůči mně. Měl jsem takový pocit, jako by mě chtěla na místě zničit a zadupat do země. Chtěl jsem jí sdělit, že potřebuji čas, že se chci s ní rozejít, ale takhle by jí a mi to bylo moc líto. Proto jsem si řekl, že se přenesu do mého osudného dne, kde jsem zachránil tu dámu s kočárkem. To si ani nevšimne, že zmiznu. Rozloučil jsem se s Annie a odešel jsem pryč z domu. Vydal jsem se směrem do nejtemnější uličky, kde nikdo nebyl, aby mě nikdo neviděl. Pak jsem použil hodinky. Jako vždy jsem si počkal, než moje já neodejde. Pak jsem vešel do domu. Annie tam ještě byla a zrovna si připravovala svačinu. Zastavil jsem jí a řekl, že si potřebuji promluvit. Sedli jsme si ke stolu a já jí začal říkat, že se s ní bohužel musím rozejít, že je v tom jiná žena a že už tady nebudu bydlet. Nejdříve zbledla, pak se rozplakala. Začala mě přemlouvat, ať se s ní nerozcházím, že mě nepustí a že tu ženu zabije. Pak mi začala nadávat, že co si o sobě myslím atd. Po půlhodinovém rozhovoru jsem si vzal ty nejnutnější věci a odešel jsem. Ubytoval jsem se v hotelu „West Carl“. Tam jsem si zaplatil pokoj na dlouhou dobu, protože jsem nemohl vědět, kdy ho ještě budu potřebovat. Jen jsem si musel někde zapsat, od kdy mám tady koupený pokoj.  Pak jsem si vzpomněl, že přece v řemínku je minikalendář. Otevřel jsem ho a rozhodl jsem se tam zapsat tuto informaci. Pak mě napadlo, co takhle se podívat na minule měsíce, co si tam zapisoval ten člověk přede mnou. Byly tam podobné věci, jako jsem si zapsal já, jako například: „Schůzka“, „Koupen byt“, „Nové auto“. Ale jen v některých měsících se nacházelo toto: „Nezapomeň nastavit čas!“ To stejné přece stálo i na to papírku, který se nacházel u toho kalendáře. Co to je, a proč to je jen v některých měsících, bylo pro mě další záhadou.

Jak se vám líbí další pokračování příběhu pana Waklese?