Kde vlastně jsem?

Kde vlastně jsem? Zamyslel jsem se. Co je teď ta pravá přítomnost pro mě? To, kde jsem, nebo tam, kde jsem byl? Tato otázka mě v poslední době trápila. A kdo to byly ty černé postavy? Tolik otázek, ale odpověď nebyla k nalezení.  Koho bych se tak mohl zeptat? Možná Annie, ale Annie… Annie jsem to nechtěl říct. Nechal jsem si to pro sebe, ale o to víc mě to trápilo. A pak tady bylo cestování do budoucnosti. To jsem ještě tak nevyzkoušel, ale stále mě to víc a víc zajímalo. Když jsem měl tedy to volno, bylo na čase vyzkoušet jít dopředu. Co takový skok o pár minut? Posunul jsem se dopředu o pět minut, ale u mě v domě nebylo nic zajímavého, co by se změnilo. Aspoň to tak vypadalo. Nevšiml jsem si papírku, který ležel na posteli. Málem jsem ho neviděl, ale najednou tam v ložnici spadla na zem mince. Šel jsem tam. Nejdříve jsem zvedl minci. Důkladně jsem ji prohlédl. Až pak jsem si všiml zmuchlaného papírku. Vzal jsem ho do ruky a rozbalil jsem ho. Psalo na něm: „Uteč! Už jsou tady! Přesuň se o půl hodiny napřed!“ Povytáhl jsem knoflík. Otočil jsem se a za mnou stály černé postavy a chtěly mě chytit. Rychle jsem zmáčkl knoflík. Ani jsem nevěděl, co tam bylo nastaveno, ale byl jsem rád, že jsem pryč. Když jsem se otočil, sedělo na posteli moje já a říkalo: „My jsme se neměli vidět. To je přitahuje. Teď už nás najdou.“ „Ale kdo?“ zeptal jsem se udiveně. „Časové skvrny,“ odpovědělo mi moje já. „Ale teď se vrať o 59min a 37s zpátky a zkus to napravit.“ Poslechl jsem a vrátil jsem se zpátky. Nikdo nebyl doma, a tak jsem přemýšlel, jak se nepotkat sám se sebou. Najednou jsem uviděl, jak přes dveře vcházejí Časové skvrny a jdou směrem za mnou. Nic jiného mě nenapadlo, jak jen hodit ten papírek na postel a jít o hodinu dopředu. Rychle jsem to tam hodil, nastavil čas, ale v té rychlosti mi vypadla z kapsy mince, kterou jsem našel. Zůstala uvězněna v čase, jelikož já jsem už byl v budoucnosti. Byl jsem šťastný, že jsem jim unikl. Otočil jsem se, že si půjdu udělat kávu, ale nemohl jsem. Za mnou stály Časové skvrny. Jedna začala směrem ke mně natahovat ruku, jako by se mě chtěla dotknout. Najednou jsem si na vše vzpomněl. Jako bych se ztratil v čase. Bál jsem se, že se znovu objevím v Ničem. Už byla ta ruka tak blízko. Začal jsem se loučit se životem, ale tu najednou se její ruka zastavila nad mým ramenem. Jako by je něco vyrušilo. Otočily se a zmizely v čase. Něco je asi přilákalo jinam. Pak mi to došlo. Přece ta situace, kdy jsem se potkal já se svým já. Sedl jsem si na postel a zamyslel jsem se. Ono k tomu myšlení jsem neměl moc času, protože za chvíli se přede mnou zvířil vzduch a objevilo se tam moje staré já. Věděl jsem, že už bylo pozdě. Řekl jsem: „My jsme se neměli vidět. To je přitahuje. Teď už nás najdou.“ „Ale kdo?“ zeptal se. „Časové skvrny. Ale teď se vrať o 59min a 37s zpátky a zkus to napravit.“ Podívalo se na hodinky a pak zmizelo. Po chvíli jsem pochopil, že to stejně nemá cenu, protože takhle se mi to stalo a asi osud už nenapravím. Bude se muset vypořádat s Časovými skvrnami. Já jsem tady nemohl pobývat déle. Věděl jsem, že se tady za chvíli objeví a budou se mě snažit chytit. Šel jsem o pár hodin dopředu, aby mě nemohly najít. V domě pořád nikdo nebyl. Rozhodl jsem se jít podívat do obchodu, kde pracuje Marry. Zajímalo mě, jestli tam pořád je a co všechno o mně ví. Když jsem přišel k budově, kde měl být ten obchod, nikoho jsem tam neviděl. Bylo zavřeno a na dveřích byl velký červený nápis „Na prodej!“. Obchod tam už tam prostě nebyl. Přišel jsem blíž, abych se přesvědčil, že tam nic není. A doopravdy to byla prázdná opuštěná budova. Podíval jsem se za roh a uviděl jsem, že se tam někdo skrývá. Polekal jsem se, že jsou to Časové skvrny, ale ne, byl to někdo o moc lepší. Ze stínu vyšla krásná Marry. Upravila si brýle, podívala se mi do očí a řekla: „Měl jsi pravdu. Nevěřila jsem ti, ale měl jsi pravdu.“ Skočila mi kolem krku a políbila mě. Nechápal jsem. Zesmutněla a posunula se ode mě trochu dál. Pak se podívala se na můj udivený výraz a řekla: „Říkal jsi, že to nebudeš chápat. Nenapadlo mě, že až tolik nebudeš vědět, oč se jedná, ale přesto věřím v to, cos mi řekl. Bohužel ti to nemůžu říct. Říkal jsi, že by to narušilo časoprostor. Už tak máš dost problémů.“ Pak se otočila a odešla. Nevěděl jsem, co říct. Ona mě znala lépe, než já sebe sám. Vrátil jsem se domů plný myšlenek o Marry. Otevřel jsem dveře a z kuchyně se ozvalo: „No konečně. Už jsi doma.“  Úplné jsem zapomněl na to, že přece chodím s Annie. Rychle jsem odpověděl: „Já vím.“ Pak jsem si sundal kabát a boty. Rovnou jsem zamířil do kuchyně, kde čekala na mě Annie. Na stole byla večeře. Sedl jsem si ke stolu a řekl jsem: „Jak bylo dnes v práci?“ „Nic moc. Jen jsme pořád sháněli nějaké materiály,“ odpověděla. „A jaký byl tvůj volný den.“ Pak jsem si uvědomil, že to vše se stalo jen v jeden den. Co jsem jí ale měl říct? Přece jsem jen tak najednou nemohl mluvit o hodinkách. „Celkem nic zajímavého. Na chvíli jsem byl na procházce,“ odpověděl jsem. Pak jsme byli chvíli ticho. Najednou mě napadlo mít úplně hloupou otázku, co už bych nikdy v životě neudělal. „Ty víš, kdo to je Marry?“ Najednou se její lžíce zastavila těsně před jejími ústy. Podívala se na mě vyděšeným pohledem. Úplně otevřela oči. Vypadala, jako by viděla ducha. Po chvilce si uvědomila, jak asi vypadá, a tak si vložila lžíci urychleně do pusy. Pak řekla: „Ne, nikdy jsem takové jméno neslyšela. Jak tě to napadlo?“ „Náhodou jsem potkal slečnu, která vypadala, že mě zná a říkala, že se jmenuje Marry. Proto jsem se ptal,“ zalhal jsem. Měl jsem ale pocit, že Annie něco ví. Že mi něco tají, o čem já nevím. Přece pro ni běžel čas normálním proudem a ne jako mně, byl jsem jednou vepředu a jednou vzadu. Nemohl jsem vědět, co moje budoucí já udělalo v minulosti. Raději jsem se jí nechtěl dál ptát. Dojedl jsem si svou večeři a šel jsem si lehnout. V noci se mi zdál divný sen. Potkal jsem Marry a Annie. Obě mi říkaly, že mě milují a já se musel rozhodovat. Když už jsem byl rozhodnutý, kterou z nich si vyberu, probudil jsem se. Byla ještě tma. Annie ležela vedle mě. Věděl jsem, že je ještě včas. Šel jsem si uvařit kafe. Když jsem si chtěl nalít vodu do konvice, všiml jsem si malého lístečku na stole. Bylo tam napsáno “Využij svůj čas lépe, než vařením kafe“. Musel jsem to napsat zase já, ale co jsem tím myslel? Tak jsem si řekl, že se pokusím najít ten čas, kdy jsem tam dal ten lísteček. Schoval jsem se za dveře. Nejdřív jsem se posunul o minutu. Lísteček tam pořád byl. Pak jsem se posunul o pět minut a lísteček tam pořád byl. Pak jsem se posunul o půl hodiny. Na stole nic nebylo. Najednou jsem uslyšel, jak se zavřely dveře. Šel jsem se tam rychle podívat. Nikdo tam nebyl. Stejně jsem si dal svůj kabát a boty a vyběhl jsem ven. V tom spěchu jsem přetočil čas o pár sekund, ale ani jsem si to neuvědomil.  Pak jsem zabouchl dveře. Takže ten zvuk jsem udělal já. Vyběhl jsem ven z domu a zamířil si to směrem k bývalému obchodu, kde pracovala Marry. Ani nevím, proč jsem tam šel, ale něco mě tam magicky přitahovalo. Pak jsem se zahleděl do vitríny.  Napadlo mě, co kdybych šel o tři dny zpátky? Podíval se, co se vlastně stalo a proč je najednou ten obchod zavřen. Tak jsem to udělal. Jenže se stalo něco neobvyklého. Při cestování časem mě najednou rozbolela hlava. Nikdy před tím jsem takovou bolest nepocítil. Spadl jsem na zem, a když jsem se postavil, odkulhal jsem k protější zdi. Opřel jsem se o zeď a zamkl jsem oči. Když jsem je otevřel, všechno jsem viděl takové zamlžené. Pak jsem si ale všiml, že ten obchod je otevřen. Podíval jsem se do vitríny. Uviděl jsem Marry, jak stojí a s někým si povídá. Pak s tím člověkem vyšla ven. Neviděl jsem jeho tvář pořádně, protože jsem měl pořád zamlžený pohled. Trochu jsem zamrkal a pohled se rozmlžil. Pak jsem v té tváři poznal své já. Mluvilo  s Marry a pak jí políbilo. Porozhlédl jsem se po okolí a uvědomil si, že už jsem se přenesl o tři dny zpět. Znovu jsem zamrkal a spatřil jsem něco podivného za rohem, jak se to přihlíží mému já a Marry. Bylo to celé černé. Pak se vedle něho objevila další a další postava. Byly to Časové skvrny! Pak se moje já ohlédlo a v nenadání se rozloučilo s Marry. Políbilo jí a rychlým krokem odešlo. Nejspíš také spatřilo Časové skvrny. Všechny Skvrny počkaly, až Marry vešla do obchodu. Pak se rozběhly za mým já. I moje já si toho všimlo, proto se taky rozběhlo. Vzpomněl jsem si na slova, které mi řeklo, nebo jsem vlastně řekl já: „My jsme se neměli vidět. To je přitahuje.“ Vždy, když se v nějakém úseku potkám se svým já, objeví se tam Časové skvrny. Ještě štěstí, že si mě nevšimly. Ale pravda to nebyla. Jen co jsem se otočil, uviděl jsem jednu, dvě, nebo dokonce tři časové skvrny za sebou. Zdálo se mi, jakoby se jedna dokonce pousmála. Chvíli jsem se na ně díval, až pak jsem začal utíkat pryč. Samozřejmě se rozběhly za mnou. Měl jsem pocit, že jich je čím dál víc a že vybíhají z toho obchodu. Utíkal jsem, co to šlo. Přes různé uličky, které znám. Pořád mě ale doháněly. Uviděl jsem svou spásu. Uličku, která vede do metra a pokud vím, metro odjíždí v šest hodin a pět minut a za dvě minuty bude přesně tolik. To se mi báječně hodilo, jelikož bych nastoupil a ony by mě už nemusely dohnat. Jenže moje spása se proměnila v neštěstí. Když jsem vběhl do uličky, uviděl jsem na konci zeď. Vždyť tam ještě nedávno nebyla. Pravdou je, co je vlastně pro mě nedávno. Jsem přece ztracen v čase a minulost je pro mě i budoucnost. Neměl jsem šanci. Běžel jsem na konec ulice ke zdi. Myslel jsem, že něco po cestě vymyslím, ale nic mě nenapadlo. Jen jsem se ztrácel ve vlastních myšlenkách. Zastavil jsem se a opřel o zeď. Potřeboval jsem se vydýchat. Ty Skvrny mě doběhly a ještě k tomu nebyly ani zadýchané. Vykřikl jsem na ně zlostně: „Kdo vlastně jste? A co po mně chcete?!“ Jedna se ke mně přiblížila a tichým hlasem, který zněl jako milion různých hlasů najednou, řekla: „Nic, jen abys poznal pravdu. Jsme jako ty, ztraceni v čase. Bez domova a bez života. Chceme, aby ses přidal k nám. Stačí jediný dotek…,“ pousmála se a natáhla ke mně ruku. Předem jsem si už vysunul knoflík na náhodný den. Odmítavě jsem zakroutil hlavou a rozhořčeně řekl: „Živého mě nedostanete,“ a zmáčkl jsem knoflík. Nikdo najednou přede mnou nestál. Srdce mi zaplesalo radostí. Utekl jsem ze spárů Časových skvrn. Něco mě přeci jen trápilo. Stačí jim jediný dotek a stanu se Časovou skvrnou, bez účelu. A co tím myslely „Bez domova, bez života.“? Přece já domov a život mám, ne? Podíval jsem se na hodinky, který den vlastně je. Bylo 24.12. Štědrý den. Když jsem vyšel z uličky, uslyšel jsem tu nádhernou vánoční hudbu, která zněla všude kolem. Cítil jsem všude kolem sebe tu nádhernou vánoční atmosféru. Všude kolem voněly perníčky a různé cukroví. Z oken se nesl vůně všemožných druhů jídel, které lidi připravovali na štědrovečerní večeři. Cítil jsem, jak jsem se najednou uklidnil. Úplně jsem zapomněl na všechno zlé, co se mi stalo a jen jsem přemýšlel nad tou krásou. Šel jsem se podívat na naše náměstí, co všechno se tam prodává. Bylo otevřeno jen několik stánků, jelikož všichni chtěli být na Vánoce doma. Přišel jsem blíž k vánočnímu stromečku, abych si ho mohl dobře prohlédnout. Přece za celou tu dobu jsem nebyl ani jednou na náměstí. Díval jsem se tak na ten stromek, když tu najednou mi někdo poklepal na záda. Trochu jsem se vylekal, ale na štěstí to byla Marry. „Myslela jsem si, že jsi to ty, Georgei,“ řekla, „nechceš zajít ke mně na kávu? V tuhle dobu si už na trzích nic nekoupíš.“ Znovu jsem ucítil to krásno v mém nitru. Ještě víc mě potěšilo, že to byla Marry. „Přece takovou nabídku od tak nádherné dámy bych nemohl odmítnout,“ odpověděl jsem. Šli jsme k ní domů. Ještě nikdy jsem tam nebyl. Bydlela v krásném malém domečku na okraji města. Na zahradě měla sněhuláka, což mě hodné udivilo. „Ty sis postavila sněhuláka?“ zeptal jsem se. „Ne“ usmála se „To děti, které si hrají u mě na zahradě.“ „Pojď dál,“ řekla a otevřela dveře. Ten dům byl nádherný. Hned, když jsem vešel dovnitř, bylo cítit vánoční cukroví. Ukázala na velkou kuchyni, abych si tam šel sednout. Za chvíli donesla kávu. Pak si ke mně sedla a řekla: „Vypadáš mladší, než když jsem tě viděla naposled.“ „To se ti asi jen zdá,“ odpověděl jsem udiveně. Pak jsme si chvíli povídali. Pak mi řekla: „Georgei, já vím, že cestuješ časem, ale miluji tě. Nemůžu to vydržet. Vím, že jsi říkal, že na to jednou přijdeš, ale…“ na chvíli ztichla. Pak řekla: „Raději bys už měl jít.“ Postavil jsem se, poděkoval jsem za kávu a odešel jsem. Nevěděl jsem, co si od toho myslet, ale chtěl jsem se vrátit do dne, ze kterého jsem přišel. Přece jsem neměl nakoupené žádné dárky a času jsem měl teď dostatek. Vrátil jsem se tedy. Obchod byl pořád zavřený. Žádná vánoční atmosféra, jen samí lidé ve spěchu. Šel jsem domů. Annie už tam nebyla. Chtěl jsem jí ještě vidět. Proto jsem přesunul čas znovu o několik hodin zpět. Možná jsem to trochu přehnal, jelikož já jsem ještě spal. Vzpomněl jsem si na ten lísteček, který jsem měl v kapse, a proto jsem ho položil na stůl. Pak jsem se schoval a počkal jsem, dokud se mé já nevzbudí. Bylo to tak dlouho, že jsem usnul. Vzbudil jsem se až na hlas Annie, která na mě začala volat „Georgei!“.  Nebyl jsem ještě při smyslech, a proto jsem řekl: „Co je Marry?“ Annie se mi naštvaně odpověděla: „Marry?! Co s tou holkou pořád máš? Nestačilo ti to jednou?“ Uvědomil jsem si, co jsem řekl, ale ještě víc mě zarazilo, co řekla Annie. „Jak? Co jednou? Já nic s Marry nemám, jen jsem jí jednou potkal.“ Pak se na mě udiveně podívala a řekla: „Promiň miláčku, nějak jsem se musela splést.“ To už jsem vůbec nechápal. Naštval jsem se a odešel jsem z bytu ven někam na vzduch. Potřeboval jsem to vše, co se stalo, nějak vstřebat.