Konec?
Chtěl jsem vidět Marry. Ukázat jí všechno, co jsem vytvořil a provést jí tady. Vytvořil jsem si tedy portál v blízkosti jejího domu. Vešel jsem dovnitř bez zaklepání. Vešel jsem do kuchyně, kde seděla Marry. Vyděšeně vstala a řekla: „Uhm…Georgei…Co tady děláš?“ „Čas je relativní,“ odpověděl jsem. „Chtěl bych ti něco ukázat. Něco, co už skrývám dlouho.“ „Co tím myslíš Georgei? Tys mi ještě neřekl všechno?“ „Mám svět, ve kterém je všechno. Všechno, o čem jsi kdy snila.“ „Mám si něco vzít? Mám se bát?“ „Neboj, Marry, jen vytvořím portál a vejdeme tam. Půjdeš první a počkej mě tam prosím.“ „Dobře,“ odpověděla trochu nejistě. Šli jsme do pokoje a vytvořil jsem tam na posteli portál. Ukázal jsem Marry, aby tam vešla. Nejprve trochu váhala, ale pak se rozběhla a skočila do něho. Sedl jsem si na postel a chtěl jsem si do něho lehnout. Najednou se otevřely dveře a v nich se objevilo mé já. Vypadal úplně vystrašeně, a tak jsem řekl: „Neboj, teď jsem tady z jiného důvodu. Chci ti říct, že Marry odešla se mnou a teď jí mám já. Pokud ji chceš znovu vidět, vrať se do minulosti.“ Když jsem viděl, že se dívá někam zamyšleně, vyhodil jsem z kapsy papírek, který jsem před tím našel a lehl jsem si do portálu.
Objevil jsem se znova v jejím domu. Viděl jsem, jak se Marry zmateně prochází po pokoji a prohlíží si ho. „Je to,“ zakoktala se, „je to úplně jak v realitě, ale ještě lepší. Jsou tady všechny věci, které mám ráda.“ Ukázal jsem jí celý dům a řekl jsem jí, že je to dárek ode mě. Vytvořil jsem to celé jen pro ni, aby měla radost. Pak jsem jí řekl: „Připrav se. Teď za těmito dveřmi ti ukážu svět, o kterém se ti ani nezdálo. Jeto něco úžasného, ale musíš to všechno zvládnout vstřebat.“ Otevřel jsem dveře a vyšli jsme s Marry ven. Podívala se na mě, jelikož tento svět vypadal jako v realitě. Dal jsem si dolů rukavici a vytvořil jsem auto, při kterém stál najednou i jeho řidič. „Račte vstoupit, Pane,“ a hluboce se uklonil. Teď Marry úplně zbledla. Pak mlčky nastoupila do auta. Sedl jsem si vedle ní, protože jsem věděl, že to musí všechno vstřebat. Jeli jsme autem přímo do mé vily, kterou jsem si vytvořil. Po chvilce se na mě Marry podívala a řekla: „To vše jsi vytvořil ty, Georgei?“ „Ano.“ „A to na to používáš tu tvou ruku?“ „Ano, to je moje nejlepší ruka.“ Marry se otočila. Ani se neradovala, ani nebyla smutná. Její pohled byl prázdný, ale já jsem to přehlížel. Byl jsem až příliš zaslepený sebou a svým dílem. Ani jsem si nevšiml, že po chvilce se auto začalo jemně nadnášet, až úplně vzlétlo. Vyletěli jsme vysoko nad město, jelikož moje vila byla ve vzduchu. Z výšky bylo vidět části Nicoty, kde jsem už nic nepostavil. „A to je, co Georgei,“ ukázala na ně. „To je to, z čeho jsem to všechno stvořil. Když jsem tady přišel, nebylo tady nic, ale teď je tady nádherné město a celé jen naše. Můžeme tady dělat to, co se nám zlíbí a nikdo nám za to nebude nadávat.“ „Ale co ti lidé? Těm to přece může vadit?“ „Ti lidé nás milují. Nezajímá je, co děláme.“ Marry zesmutněla. „Co se děje,“ zeptal jsem se. „Ale nic Georgei,“ odpověděla a odvrátila svůj pohled ode mě.
Dorazili jsme do mé vily. Řidič otevřel dveře nejdřív Marry a pak mně. Vešli jsme dovnitř a hned nás hospodyně přivítala vlídnými slovy: „Chcete si odložit věci?“ Marry odpověděla, že ne. Vzal jsem Marry do svého řídícího pokoje, kde jsem skrýval svoji nejoblíbenější věc. Plošinu, které když jsem se já nebo Marry dotkl rukou, tak jsem se objevil kdekoliv ve městě, ale jen jako duch. Nabídl jsem Marry odzkoušet si to. Řekla: „Dobře Georgei, ale pojď raději se mnou.“ Společně jsme na ní přiložili dlaně a objevili jsme se někde ve městě, kde Marry chtěla. „A ti lidé nás nevidí?“ „Ne Marry, můžeme jít kamkoliv chceme, ale oni nás nikdy neuvidí.“ „A to jim můžeš klidně vejít do bytu a jim to nebude vadit? Vždyť jim narušuješ soukromí!“ Teď jsem se opravdu naštval a řekl jsem: „Jaké soukromí?! Vždyť jsem to všechno stvořil já! Vždyť jsem Je všechny stvořil já!“ Marry se vylekala a řekla: „Tys je stvořil? Oni jsou část tebe? Proto ti všichni tak slouží a uctívají tě, protože jsou Ty!“ „Ne Marry oni jsou oni a ví, že jsem důležitý.“ „V tom případě chci odtud pryč a zvedla dlaň z plošiny. Rychle jsem jí zvedl taky a rozběhl jsem se za ní. Šla ven, přímo k autu. Slyšel jsem, jak říká mému řidičovi: „Vezmi mě zase zpátky domů.“ Doběhl jsem jí a zakřičel jsem na svého řidiče „Ne!“ Chytil jsem Marry a řekl jsem jí: „Ty nikam nepůjdeš. Všechno jsem to vytvořil kvůli nám. Kvůli tobě abys měla radost, a ty mě takhle ničíš?!“ „Ty to nevidíš Georgei? Tys to vytvořil kvůli sobě. I já jsem tady jen kvůli tobě. Ty lidé se řídí tvými pokyny. Dělají všechno, co jim řekneš.“ Najednou jsem uslyšel bouření a všechno se začalo třást. „Proč tohle říkáš Marry…“ „Bum,“ zazněl velký rámus. „Jak mi jen tohle můžeš dělat…“ „Bum,“ rámus se pořád zvětšoval. „Vždyť já tě miluji…“ „Bum,“ zaznělo naposled a pod Marry se vytvořila obrovská propast. „Aaa, Georgei,“ zakřičela Marry a zmizela v temnotě. Skočil jsem za ní s nadějí, že jí ještě zachráním. Letěl jsem dlouho, ale nikde jsem jí neviděl. Hledal jsem, křičel jsem: „Marry! Marry! Nic ale nepomáhalo. Smutně jsem vyletěl z propasti a sedl jsem si do svého pokoje. Naštvaný jsem vykřikl: „Proč? Proč jen ty Marry? Za to můžeš ten zlý svět,“ a mávl jsem rukou, jak bych všechno chtěl smést ze stolu. Najednou jsem uslyšel dunění. Všechno se začalo rozpadat. Vyběhl jsem ze své vily a slétl jsem do města. Viděl jsem, jak se lidé rozpouštějí a křičí: „Za to může ten zlý svět!“ Ano, Marry měla pravdu. Oni jsou opravdu část mě samého. Rozběhl jsem se a rychle jsem si vytvořil portál, než se to všechno zřítí. Ještě jednou jsem se za sebou ohlédnul, jestli někde nevidím Marry, ale pak už jsem jen skočil do portálu.
Objevil jsem před domem Marry. Och Marry… Má sladká Marry. Jak jsem jí to jen mohl udělat? Celou tu dobu jsem to přehlížel a ona se mi to snažila naznačit. Pak mě napadlo, možná, že je ještě v domě a že se mi to jen zdálo. Vešel jsem dovnitř a prohledal jsem celý dům, ale nikde jsem jí nenašel. Lehl jsem si do její postele a přemýšlel jsem. Vzpomínal jsem, jak jsme se spolu smáli a jak jsme chodili na různá místa. Och ztratil jsem Annie a teď i Marry. Pořád jsem si jen vyčítal svou zlost, proč jsem jen k ní cítil takovou nenávist. Pořád jsem nemohl uvěřit, že se to stalo. Myslel jsem si, že je to jen nějaký špatný sen a že po probuzení jí uvidí stát u postele a uslyším, jak říká svým medovým hlasem: „Dobré ráno Georgei. Jak ses vyspal?“ A pak mě pohladí a políbí mou tvář. Bohužel to ale nebyla pravda. Marry byla mrtvá a nebylo už cesty zpět. Zmizela v temnotě, kterou jsem se nechal pohltit. Pochopil jsem, že název Nicota neznamená nic dobrého. Pořád se ale sebe ptám, nebyla to náhodou past, kterou vytvořily Časové skvrny a nalákaly mě tam?
Tu noc jsem nemohl usnout, protože moje hlava byla plná těchto myšlenek, a tak jsem se šel projít ven. Musel jsem si provětrat hlavu, jelikož bych se asi za chvíli zbláznil. Pořád jsem chtěl zachránit Marry, a proto mě napadlo, jestli nejde vytvořit ten portál, že bych do něho skočil a Marry zachránil. Dotkl jsem se jedné stěny, představil si ho, ale nic se nestalo. Všiml jsem si, že i moje ruka je víc černá než před tím. Napadlo mě, že možná je dobře, že se mi ho nepodařilo otevřít, protože bych se možná nechal zase pohltit temnotou. Ale raději bych se nechal pohltit, než aby byla Marry mrtvá. To nebylo to, co jsem chtěl. Chtěl jsem ideální svět. Svět, který jsem bohužel udělal podle sebe. Najednou moje myšlenky přerušil divný šum. Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Kráčel jsem tedy vpřed. Tu najednou jsem uviděl, jak se ke mně blíží nějaká černá postava. Čím byla blíž, bylo vidět, že není jen jedna, ale že jich je víc. Pořád byly blíž a blíž, až jsem si uvědomil, že to jsou Časové skvrny. Tak dlouho jsem je nepotkal, že jsem úplně na ně zapomněl. Otočil jsem se a začal jsem jim utíkat. Utíkal jsem dál a dál. Snažil jsem se utíkat přes různé uličky a různými oklikami, ale Časové skvrny byly pořád za mnou. Po chvíli jsem si uvědomil, že vůbec nevím, kam utíkám. Celou dobu, co mám hodinky, jsem jen utíkal a neměl jsem čas se zastavit. Teď jsem stál uprostřed ulice a díval jsem se, jak se ke mně blížily Časové skvrny. Doběhly mě a obklíčily mě. Pak se na mě podívaly a řekly: „Teď jsi už náš.“ „Já vím,“ odpověděl jsem s hlubokým klidem, jako by mi to vůbec nevadilo. „Dej nám ty hodinky,“ vyhrkla na mě jedna. „To si je budete muset vzít i se mnou.“ „Tak dobře,“ řekly Časové skvrny a přistoupily ke mně blíž. Pak mi jedna strčila ruku do srdce a já jsem cítil, jak mě pohlcuje temnota. Temnota, která mi teď teče po celém těle. Viděl jsem, jak mi postupně tmavnou všechny končetiny a jak se měním na Časovou skvrnu. Cítil jsem, jak se temnota dostává na můj mozek a pomalu mi tmavl zrak. Uviděl jsem poslední paprsky světla a…
Najednou jsem se octl v Nicotě. Moje ruka zase vypadala normálně, ale neměl jsem hodinky, jen oblečení, které jsem měl ten večer na sobě. Procházel jsem se ve tmě a snažil jsem se najít odpověď na své otázky: „Co tady vlastně dělám? Je tohle konec? Takhle to tedy vypadá po smrti?“ Nevěděl jsem, jestli potkám Marry, nebo někoho jiného, ale měl jsem takové tušení, že jsem tady sám. Nikdo, nic, prostě prázdno. Ani známka života, který jsem tady vytvořil. Nevěděl jsem, jak dlouho tady budu a co tady mám vlastně dělat. Proto jsem vzpomínal na celý svůj život. Na dětství, na svoji první lásku, na mamku, na taťku a na to všechno a uvědomil jsem si, že jsem měl vlastně krásný život. Ale takovýto konec jsem opravdu nečekal. Po chvíli jsem uviděl v dálce světýlko, ze které se ozýval nějaký hlas. Šel jsem k němu blíž, abych mohl slyšet, co říká. Světlo se pořád zvětšovalo a hlas říkal: „Pane. Pane, jste tady? Pane, slyšíte mě?“ Došel jsem až k obrovské světelné brány, kde jsem zřetelně slyšel všechno, co ten hlas říká. Rozhodl jsem se do něho skočit s vírou, že mě na druhé straně čeká lepší život. Zavřel jsem oči a rozběhl jsem se přímo před sebe. Záhy se světlo úplně rozprostřelo a zmizel jsem.
Otevřel jsem oči a uviděl jsem, jak nade mnou stojí nějaký muž a říká: „A už se probudil.“ Pak tam stála nějaká uplakaná žena a říkala: „Och ano! Konečně po tak dlouhé době.“ Pak jsem znovu zavřel oči a usnul jsem. Hned po probuzení jsem se rozhlídnul kolem sebe. Ležel jsem na nemocničním lůžku v místnosti se čtyřmi bílými stěnami. Byl jsem tady sám. Přes otevřené okno vlál jemný větřík, který pohyboval sametovými záclonami. Po chvilce jsem si všiml, že nemám na ruce hodinky a nejsou ani na stole vedle mě. Podíval jsem se do šuplíků, ale tam jsem je taky nenašel. Pak přišel nějaký pán v bílém plášti a řekl: „Dobré ráno Pane Waklesi. Vidím, že už jste vzhůru. Doufám, že jste se dobře vyspal?“ „Ale ano. Chtěl bych se vás zeptat, kde to jsem?“ „Teď právě jste na ošetřovně. Jste na místě, kde se pokusíme o vás postarat.“ „Postarat, jak to myslíte? A kde jsou moje hodinky?“ „To uvidíte. Můžu vám jen zatím prozradit to, že jsme vás našli ležet na ulici v hlubokém kómatu.[Konec obtékání textu]A jaké hodinky jste myslel?“ „Moje hodinky. Mohl jsem s nimi př…,“ zastavil jsem se, protože jsem si uvědomil, že mu to nemůžu říct.“ „Př, co? Vaše paní mi říkala, že je budete shánět.“ „Takže víte, kde jsou?“Ne, ale na to byste se mohl zeptat vaší paní. Možná by věděla.“ Moje paní? Možná myslel Marry. Proto jsem mu rychle odpověděl: „Ano, můžu se teď s ní setkat?“ „Och ano,“ řekl tak, jako by vůbec moji reakci nečekal, „vaše paní se taky těšila, ale…“ „Ale co?“ „Ale nečekala, že jí bude chtít vidět.“ „Proč by ne?“ „Dobře,“ řekl a odešel za dveře. Pak se vrátil a řekl: „Račte vstoupit.“ Těšil jsem se, jak znovu uvidím Marry, ale… ve dveřích se najednou objevila Annie a řekla: „Ahoj Georgei.“ „Má paní,“ řekl jsem rozhořčeně, „vždyť my už spolu dávno nejsme! Já už jsem dávno s Marry.“ „Zase ta Marry. Vidíte, pane doktore, to jsem vám říkala. Vymyslel si nějakou Marry, za kterou teď blouzní.“ „Neblouzním. Ona existuje!“ „Dobře, dobře,“ řekl doktor, „tak nám tedy řekněte, kde bydlela a jaké měla příjmení?“ „Příjmení? Na to jsem se jí nikdy neptal. A bydlela v rodinném domku na konci ulici Westonhill.“ „No pane, pokud nevíte, jaké měla příjmení, tak vám bude těžká uvěřit. No a na konci ulice Westonhill není žádný rodinný domek. Je mi líto, ale vaše Marry neexistuje. Vytvořil jste si jí jen ve své fantazii.“ „Vždyť byla reálná, tak jak bych si jí mohl vymyslet?“ Doktor vzal Annie za dveře a už jsem jen slyšel: „Víte, bude lepší, když si ho tady necháme a vy nebudete za ním chodit.“ „A vyléčíte ho?“ „Uvidíme. Jeho přesvědčení je příliš velké, ale pokusíme se.“ Pak za mnou přišel a řekl: „To je ten problém, kterého se musíme zbavit. Vaší představě o cestování v čase a o Marry.“ „Jak víte o tom cestování?“ „Annie mi řekla o všem, co jste vykřikoval ze snu. Nejdříve jsem nemohl uvěřit, ale teď vidím, že je to pravda. Opravdu máte velký problém.“ Musel jsem se nějak z toho vzpamatovat. Nic mi nedávalo smysl a já jsem měl pocit, že jsem úplně v jiném světě. Ve světě, který nemůžu ovládat, ve kterém nemůžu cestovat v čase, ale musím se řídit pravidly. Byl jsem ztracen a sám jsem neuměl rozeznat, co je pravda a co lež. Věděl jsem, že se budu beze svých hodinek nudit. Už jsem nedokázal bez nich být chvilku, natož abych tady strávil bez nich několik dní.
Po několika dnech jsem se už mohl postavit z postele a konečně mě pustili do parku. Snažil jsem si najít nějaké kamarády, ale všichni lidé byli tak nějak „jiní“. Připadal jsem si mezi nimi blbě. Jako by se mi snažili naznačit, že já patřím mezi ně, co bylo ještě horší. Možná, že jsem opravdu, blázen, ale byl jsem přesvědčen, že ne. Nesmírně jsem se nudil, jelikož jediná moje zábava, bylo sezení u mého doktora. Nechtěli mi nic dát, jelikož mě považovali za jednoho z těch bláznů a báli se, že si něco udělám. Jednou, a to bylo celkem nedávno, jsem se zeptal svého doktora: „Pane doktore, co mám dělat. Nesmírně se nudím a ty vzpomínky mám pořád v hlavě.“ „Psal jste někdy něco?“ „Ne.“ „A nechcete to zkusit? Napište knihu o tom všem, co se vám stalo. Pak mi jí dejte přečíst a aspoň bude jednodušší naše léčba.“ „Děkuji, ale jak mám začít?“ „Začněte úplně od začátku všeho toho, co se stalo.“ A tak jsem vzal pero a začal jsem psát.
Teď tady sedím a píšu poslední slova této kapitolu. Pořád nevím, co je pravda a co ne, ale cítím se už o moc líp. Za chvíli mě možná pustí ven, ale asi nebudu schopný vést normální život. Můžete sami posoudit, jestli to byla pravda, anebo jsem si to jen vymyslel.
Stáhni si povídku do svého PC
