Mnoho z nás zná nějakou děsu plnou historku. Myslím tím takovou historku, která vám zježí chloupky na zátylku. Z které vás polije mráz, a vy si nemůžete pomoci a musíte se mermomocí otáčet kolem sebe.

Strach vámi proudí, je přesně tím strachem, který prožívají i některé osoby, nevěřící v nadpřirozeno. Já jsem sice vždy věřila, avšak kdo by nevěřil. Sama mám tolik děsu plných zážitků, až s toho mozek vynechává. Nejděsivější byla asi ta s holčičkou s černýma očima. Tehdy jsem nevěděla, že vůbec něco takového existuje. Navíc to byla ta doba, kdy už se mi nic s nadpřirozenem nedělo. Proto mě překvapilo, když jednou náhle z ničeho nic se to opětovně stalo!

Šla jsem domů ze školy. Už se pomalinku začalo stmívat. Byl to jeden z letních horkých dnů. A proto mě překvapilo, když se do mě dala zima. Třásla jsem se. Slzy mi stoupali do očí a z ničeho nic se do mě dávala panická hrůza. Zastavila jsem a snažila se nadechnout. Dech jako by my uvízl v hrdle. Pomalu se zvedl vítr. Vše bylo jako z hororu. Zvedla jsem hlavu a podívala se směrem tam, odkud ten strach přicházel. A byla tam.

Asi tak dvanáctiletá krásná holčička. Měla dlouhé černé vlasy, které jí spadali po pas. Bledou pleť jak samotná sněhová vločka. Černé tajuplné oči a bílé oblečení. Zarazila jsem se a rozzuřila se nad svým strachem.

„Ubohost, taková ubohost,“ zadrmolila jsem si pod vousy.

Zvedla jsem hlavu a dívala se jí do očí. Pomalinku jsem se k ní začala přibližovat. Co krok, to ve mě doutnal větší vztek, větší sebejistota a ohromný strach. Dokola jsem si jen opakovala: „Přece se nebudu bát dvanáctileté holky!“ Má hrůza však přišla, když jsem byla pár kroků od ní. Nevšimla jsem si, že přecházím silnici. Vlastně jsem pořádně ani nevnímala, že jdu za ní. Průšvih jsem poznala, až když se na mě zle usmála. Možná to byl výsměch. Možná to byla čirá radost, že se jí nebojím. Či to byla jen škodolibost, nu to se asi nedovím. Ovšem jedno vím jistě. V tu ránu kdy se usmála… Jsem měla asi tak sekundu vyhnout se srážce s autem. Jen tak, tak jsem řidiči přeskočila záhadným způsobem kapotu. Do teď nevím, jak jsem to udělala. Vím jen, že mi to zachránilo život. A co vím ještě? To je přeci jasné. Jako v každým správním hororu, ta mladá holčička zmizela a já o ní od té doby neslyšela. Věřte mi, že i když to píši, mám strach jako tehdy. Nikdy nezapomenu na tu děsivou hrůzu. Na ten úsměv a především na to auto.

A teď přijde ta část, kdy se musí člověk zamyslet. Mohl se tento příběh opravdu stát, či to byl jen můj výmysl? To je otázka na kterou znám odpověď jen já. Ovšem to neznamená, že vy samy se nad tímto nemůžete pozastavit a zamyslet se. Je to možné? A pokud ano, co to tedy bylo? Po případě co to chtělo?

Autorka: S. K. HOLEŠOVÁ