Sny jsou pohonem světa. Zazněla nočních běsů věta. 

Tmavé vlny mraků se přelévaly přes kamenné zdi domu. Bouře zasáhla noční krajinu nebývalou prudkostí a nebe ronilo proudy slz pod hlasitými ranami blesků. Měsíc skryl svou zjizvenou tvář před řáděním osvobozených živlů pod šedým příkrovem temných mračen. Vítr bolestně kvílel v chodbách starého domu. Bloudil mezi zdmi, zachytával se ve škvírách pokojů a nesl tichou předzvěst temných jezdců noci. Noc oživuje staré křivdy, zapomenuté obavy, je matkou běsů. Vkládá do srdcí bázeň a snadno se v jejích pavučinách iluzí člověk ztratí. To vše vkládal vítr do zdí domu a do rozechvělých údů rudovlasé ženy, neklidně spící v pokoji. Ztemnělou oblohu opakovaně rozřízl blesk, na malou chvilenku projasnil skromně zařízenou ložnici a ženu probudil.  

Rezavé dlouhé vlasy se zavlnily okolo baculatého jemného obličeje. Oči vytřeštěné do tmy hledaly příčinu nevysvětlitelného přívalu hrůzy. Ženské tělo se pod náporem náhlé osamělosti zachvělo. Pohledem zkontrolovala zařízení ložnice ponořené v šedých barvách noci. Vše bylo v pořádku. Přesto cítila, že tomu tak není.  

Očima se snažila proniknout do tajemství vepsaných ve stínu pokoje. Marně. S povzdechem a bázní v srdci vstala z postele a nahmatala spínač lampičky. Světlo na malou chvilenku oblažilo vláčnou tvář ženy. Záhy však zaskomíralo a tma si vše vzala zpět. Bouře připravila dům o klid ale i o elektřinu. Žena se zachvěla chladem, nervozita vzrostla a srdce splašeně bilo. Cítila se nesvá. Něco tu bylo. Plížilo se to zdmi domu, podlahou, skrývalo se to v nábytku a za dveřmi ložnice. Po hmatu v záblesku bouře nahmatala baterku. Znovu se ujistila, zda je v pokoji sama, a vydala se odpovědi hledat po chodbách domu potopeném ve tmě.  

Kamenná chodba pohlcovala mělké nádechy a odpovídala skučením větru. Žena procházela chodbami a pátrala po prapříčině svého neklidu. Bouře za zdmi domu křičela své děsivé proroctví, této noci vládnou běsy. Měsíc si probojoval své místo na obloze a osvětlil ženiny tmavé kruhy pod očima, které kdysi hrály hřejivou hnědou barvou. Veselé jiskřičky, jimiž zahrnovala své okolí, se dávno vytratily pod tíží vlastního svědomí. Jediné, co zbylo z ženiny předešlé krásy, byly vlnité zářivé vlasy. Stíny vlastní mysli ženu dohnaly i nyní a vyhnali ji z bezpečí postele.  

Z vedlejší místnosti se ozvalo zašramocení. Nebyla tu sama! Jemně popostrčila pravé křídlo masivních dveří. Naskytl se ji pohled na setmělou místnůstku, která kdysi sloužila jako pracovna. Světlo baterky odhalilo velký stůl s lampičkou a rozházenými papíry. Většina nábytku byla potažena bílým prostěradlem, kromě velikého zrcadla v rohu pracovny. Její výhled na tepané zrcadlo stínila tmavá postava. Žena si úlevně vydechla, postavu poznávala.  

,,Zlato, jsi v pořádku?“ Oslovila tiše svého muže.  

Silueta stojící před zrcadlem nereagovala. Obezřetnými krůčky se blížila k manželovi. V zákoutích stínu tmavé postavy hledala důvěrně známou tvář, jenž v sobě ukrývala cizince. Dovolila, aby ji pohltily zapomenuté obavy a staré křivdy. Poslední měsíce se jí i rodině manžel odcizil, stranil se svých přátel a blízkých. Vinil se za vše zlé, co se dělo v domě. Ztrácely se lesklé předměty, zrcadla měnila se ve střepy. Rodinné fotografie, kdosi roztrhal a v okolí domu stávaly se nevysvětlitelné nehody. Jeho uličnický úsměv, který milovala, zmizel v poryvech času. Manželova duše volala po ochranných rukou a ona nevěděla, jak mu pomoci. Nevyslyšené prosby odumírající mysli se musely projevit. Manžel se stal náměsíčný. Hořce si musela přiznat skutečnost, že v těchto stavech mysli v těle jejího muže bývalo něco jiného. Bylo to děsivé, pokradmu to zahlíželo na děti, s temnou předzvěstí se to dívalo i na ni a dokázal to vidět pouze on ve svém vlastním odraze. Avšak někdy to měla možnost zahlédnout v jeho očích i ona a probíjelo se to na povrch, čím dále častěji. Ač to nerada přiznávala, začínala se svého muže děsit. Ne, nepoznávala ho, tohle nebyl její manžel! Pozorně naslouchala, zda nezaslechne cinkot rolniček. Když se u něj objevily první příznaky náměsíčnosti, pokaždé večer ho jimi vybavila, aby se jim při svých nočních toulkách neztratil. Dnes však rolničky mlčely.  

,,Pojď si zase lehnout, musíš být z toho stání unavený.” Promlouvala k němu jako k dítěti. Nyní také malé dítě byl, stejně nepředvídatelný a zranitelný.  

V očích ji zaštípaly slzy. ,,Co se to s tebou děje?“ Ptala se žena plačtivě. Lehce mu položila ruku na rameno a prsty sevřela bavlněnou látku přehozu, jímž byla rozložitá ramena přikryta. Sněhobílá látka sklouzla, v záři blesků se zalesklo železné brnění. Vyděšená žena zalapala po dechu a úlevně si přitiskla dlaň na rozbouřené srdce. V rohu místnosti zacinkal kov. Rolničky. Zřetelně slyšela podrážky bot šramotící po dřevěných parketách pracovny. Blížily se. Potemnělou místnost naplnilo zvířecí vrčení a tlumený ženský výkřik. Náhlé ticho oblilo pokoj pronikavým chladem. V dunivých ránách bubnů bouře zanikal jemný cinkot rolniček, ozývající se u pootevřených dveří. Muž v propocené bavlněné košili a kalhotách stál na prahu pokoje. Probudily ho podivné zvuky vycházející z pracovny a chlad potemnělé haly. Poslední, co si pamatoval, byla hřejivá náruč jeho ženy. Jak se sem tedy dostal? Jeho rozjitřenou mysl zaujal tmavý stín ležící nehybně na podlaze. Hromový úder blesku ozářil ženinu tvář. Byla to tvář jeho manželky. Bezvládně ležela na koberci, zbarveném její krví. Děsem stažený obličej a zorničky rozšířené strachem se vryly muži do nitra.  

,,Bože!” Vykřikl nevěřícně muž s rolničkami. Vrhl se k tělu, které tolikrát držel v náručí. Nemohl tomu uvěřit. To není pravda! Ze semknutých rtů se mu prodral vzlyk. Pohladil jemnou pokožku tváře své ženy a zanechal na ní krvavý obtisk své viny. Jeho zrak ulpěl na vlastních rukou, které před několika hodinami něžně svíraly ženiny boky, hladily její vlasy a dotýkaly se jejího těla. Byly nyní potřísněny krví. Nepoznával je. Pohlédl do zrcadla, v odraze se na něj šklebila jeho bledá tvář. Tvář vraha.  

Ne, to není možné! Je to jen sen. Způsob jeho prokleté mysli, jak jej trýznit. On přeci není vrah! Zohyzděná tvář jeho ženy však svědčila o opaku. V jejích prázdných očích viděl němé obvinění. Dovolil, aby jej pohltily stíny jeho předků, minulosti, vlastní mysli. Zklamal stejným způsobem, jako jeho otec a za svou pýchu zaplatil daň nejvyšší. Tvář plnou bolesti a lítosti schoval do vychládajícího těla své manželky.  

,,Co jsem to udělal. Odpusť mi to.” Šeptal stále dokola, jako by mu ji to mohlo vrátit zpět. Temnotou domu se nesly zoufalé vzlyky zlomeného muže.      

Do srdcí se vkrádá, na svou děsivou pověst si zakládá. Ten brach má jméno strach. Je to myslí vrah. 

Ticho je lékem pro rozbouřená srdce. Pro dívku křečovitě svírající malý telefon však nikoliv. Stála u okna obývacího pokoje a sledovala noční ulici. Hodiny na radniční věži právě odbily půlnoc. Dovolá se v tuto hodinu vůbec někomu? Netrpělivě přešlapovala a se zatajeným dechem vyčkávala na konejšivý hlas jediného člověka, který ji dobře znal. Svazovalo je pouto společných tajemství a tmavá zákoutí minulosti. Nemusela před ním hrát roli úspěšné studentky a spokojené mladé dívky.  

Slzy, křik a bolest mohli uniknout z uzamčeného šuplíku jejího života, kam je pečlivě dennodenně zamykala. V přítomnosti přítele mohla přijmout pouze jedinou roli, sebe samé, s nevyřčenými křivdami a nedokonalostmi. Odhrnula závěs a upnutým smaragdovým pohledem přehlížela ulici. Byl podzim a vítr vrhal spadané listí proti oknům domku, to se zachytilo za spáry oken a snažilo se uniknout poryvům větru. Dívka jej sledovala v rozechvění. Také se snažila uniknout, ačkoliv nebylo cesty ven. Hučení větru sílilo a dívce nepřidávalo na klidu. Připomínalo vlny omývající písečné pláže. Moře ji fascinovalo. Vlny splachovaly staré stopy v písku a očištěná pláž vyčkávala na otisky nové. Nyní ji však mořský příboj děsil. Křísil vzpomínky, jež dávno odsoudila k zapomnění. Zatřepala hlavou ve snaze zahnat paniku prostupující jí tělem. Pod prudkým pohybem se záplava rudých vlasů vysvobodila z nedbalého uzlu.  

Za okny se cosi pohnulo. Dívce se zrychlil dech. Přitiskla se ke chladné stěně, zřetelně cítila jemné vibrace větru opírající se do stěn domku. Někdo je venku. Natáhla krk a opět se zahleděla na ulici. Zpoza rohu se vynořila mužská postava. Je tady! Přišel si pro ni onen muž v krvavém pyžamu, jako již tolikrát v jejích snech! Chtělo se ji vykřiknout. V té samé chvílí telefon ožil.  

,,Claudia Wagnerová, kdo volá?” Rezonoval ji v ušních bubíncích rozespalý hlas.  

Dívka ovšem nic nevnímala krom muže venčícího malého dobrmana. Ostražitě sledovala tmavou siluetu a netrpělivě očekávala, až vstoupí do kuželu světla lampy. Je to on, ví to! Ve světle lamp se zaleskla blonďatá kštice, nikoliv hnědé prameny. Rudovlásce skrze rty proklouzlo úlevné vydechnutí. 

,,Viktorie? Jsi to ty?” Připomněl se hlas, na který celou čtvrt hodinu čekala. Viktorie se zhluboka nadechla. 

,,Ano. Jsem to já. Omlouvám se, že tě budím, ale nevím si rady.” Brada se ji roztřásla potlačovaným pláčem.  

,,Ne,  to je v pořádku. Hlavně se uklidni, tak jak jsme to cvičily na našich setkáních.” Znovu se zhluboka nadechla a představila si, že ji obaluje teplá a bezpečná bavlněná příze navozující pocit klidu. Marně. 

,,A teď mi řekni, co se stalo.” Vyzval ji vlídný hlas Claudie.  

,,To zase ten sen. Muž v pyžamu od krve a….a ta žena. Její oči. Ty mléčně bílé oči… Já…“ Prsty si setřela slzy. 

,,Klid už jsi v bezpečí. Teď se tě zeptám na takovou nepříjemnou otázku, ale je velmi důležitá. Probudila ses venku? Utíkala jsi?” Vyptávala se s očekáváním Claudie.  

Viktorie zvažovala, zda říci pravdu. Provinilým pohledem zavadila o své zablácené ponožky.  

,,Nevím.” Zašeptala nejistě.  

Na druhé straně se ozval povzdech.  

,,Viktorie, obě víme, že neumíš lhát. Nepotřebovala bys na zítřek omluvenku?” Nabídla blahosklonně přítelkyně.  

Viktorie si nervózně zastrčila pramen vlasů za ucho a zvažovala Claudiinu lákavou nabídku.  

,,Nemyslím si, že je to nutné. Tu práci potřebuju a šéf mi neustále hrozí vyhazovem.“ Kárl nepatřil mezi zrovna přátelské jedince.  

,,Dobře, ale zítra v tři se u mě stavíš, ano? Napíšu ti propustku, aby to nedopadlo jako posledně.” Připomněla Claudie nedávné nepříjemné setkání s podrážděnou náladou Kárla Tilmana.  

Viktorie souhlasně přikývla, později si uvědomila, že ji Claudie nemůže vidět.  

,,Kde že to pracuješ?”  

Viktorie si povzdechla. Tři slova v ní vyvolávala odpor. ,,Květinový klub Marns.” zašeptala s odporem. 

Brzy ráno téhož dne seděla Viktorie na gauči před televizí v prostorném obýváku sloužící i jako jídelna. Pažemi si objímala kolena, zabalená v bavlněné dece přemítala o nočním rozhovoru. Dlaně si zahřívala čerstvě uvařeným svařákem. Bílý hrneček s modrými ornamenty poskytoval kousek obyčejnosti. Skříňky v kuchyni ukrývaly další tři takové. Viktorie během týdne dokázala prostřídat všechny. Každý den vypila čtyři plné hrnky, někdy jako dnes i více. Okraj hrnečku přiblížila ke rtům. Do nosu ji uhodila omamná vůně vína a koření. Jediný únik před vlastními stíny. Otupit se vůči realitě. Ve vzpomínkách se navracela do včerejší noci. Claudie ji varovala, že tyto cesty do temného lesa vzpomínek jsou nebezpečné a mohla by v nich zabloudit. Nešlo tomu však zabránit. Rolničky. ,,Zlato jsi to ty ?“ Šeptla vyděšená žena. Vrčení. Ženský křik a krutý smích zabodávající ledové rampouchy do srdce. Viktorii ženin výkřik stále zněl v uších. Zacpala si uši v marné snaze zaplašit hlasy běsů. Proč ji muž od krve nedopřeje klidu? Pronásleduje ji a našeptává své děsivé přísliby. V odraze televizní obrazovky pozorovala ženu ve starších letech. U ucha si přidržovala malý telefon. Na prsty namotávala prameny blond vlasů. Ženiny výkřiky ze snu vpálené ve Viktoriině mysli umlkly.  

,,Včera večer zase měla ty běsy.” Povzdechla si Marie. Měla strach o svou dceru.  

,,Já vím a to mě děsí.” Přiznala Marie.  

Otočila se zády k průchodu do místnosti, kde její dcera seděla. Jako by nechtěla, aby jejich rozhovor slyšela.  

,,Nebylo by lepší, kdyby se vrá…” Hlas na druhém konci drátu ji kdosi přerušil.  

Drobné tělo její matky se bojovně vztyčilo. Rozhořčeně narovnala záda a vypnula bradu.  

,,Samozřejmě, že si uvědomuji rizika, ale ty ji po probdělé noci nevidíš. Ničí mě to.” Posteskla si Marie.  

Zhluboka se nadechla a poté vydechla. ,, Máš pravdu, promiň. Možná to odezní jako tenkrát.”  

Viktorii nebylo příjemné, že někdo rozebírá její citové rozpoložení. Bohatě ji to stačilo s Claudií. Usrkla svařeného vína. Toužila v alkoholu své starosti utopit.   

,,Já se mám dobře, jenom paměť mi už neslouží jako dřív.” Postěžovala si Marie.  

,,Ráda jsem tě zase slyšela.” Na vrásčité tváři pohrával jemný úsměv. 

,,Ty taky. Ahoj.”  

Viktorii z otupělosti probudilo klapnutí telefonu o dřevěnou desku stolu. Na rameni ucítila hřejivý dotek mateřské ruky. Tolik si přála být zase tou malou holčičkou, bezstarostnou, s čistým svědomím.  

,,Je ti už lépe?”  

Strach z odpovědi zabarvil matčin hlas téměř k nepoznání.  

,,Je to lepší.“ Zamumlala zpoza hrnku Viktorie.  

Marie se nad vůní vycházející z hrnku zachmuřila. ,,Neměla bys tolik pít.“  

Viktorie se nad matčinou výtkou začervenala. Pohledem těkala po pokoji, hledaje únik z nadcházejícího rozhovoru, jež spolu vedli tolikrát.  

,, Kdo to volal?” Odvedla řeč od hrnku zahřívající ji prokřehlé ruce.  

Marie ztuhla. Na tváři se ji objevil nejistý škleb. ,,To byla Anna. Prý večer slyšela křik a měla o nás strach.” Přisedla si ke zkroušené dívce.  

,,Kdybys věděla, co tě pronásleduje, co tě tolik děsí, řekla bys mi to, viď?” Na Marii ulpěl uslzený dceřin pohled plný beznaděje.  

Matka strachující se o své jediné dítě si povzdechla. Ukryla drobné tělo ve svém náručí. Hladila ji po rudých vlasech, které zdědila po své babičce.  

,, Nechceš dneska raději zůstat se mnou doma?” Navrhla po dlouhé chvíli ticha Marie.  

Viktorie se otřásla. Nemůže tu zůstat nečině celý den, zbláznila by se z toho. Pokud se tak ovšem už nestalo, pomyslela si hořce.  

,,Ne mami, půjdu do práce. Musím něco dělat, abych na to nemyslela. Navíc….“ Zhluboka se nadechla. Má ji o té obálce na stole říci? 

,, Přišla další složenka z nemocnice.“ Matčiny výlohy za léčbu stály mnohé. Nechtěla, aby se mamka cítila provinile, nemohla za to. Přesně jak očekávala, mamce se na tváři usadil zachmuřený výraz a oplácela jí pohled plný studu. Nyní to byla ona, kdo poskytoval útěchu a schovával křehké matčino tělo ve své náruči.  

,,Neboj mami, to zvládneme. Dokud jsme spolu, všechno zvládneme.“ Šeptala konejšivá slova do platinových vlasů. Sama jim však nevěřila. Marie pozvedla hlavu a věnovala své dceři polibek na čelo. Požehnání odvahy.  

,,Nebudeme si kazit den starostmi. Dnešek je přeci tvůj.“ Usmála se nejistým úsměvem. Viktorie chápala matčiny ostražité pohyby a nejisté pohledy, jež upírala ke kalendáři. Opět ztratila pojem o čase a prostoru.  

,,Ano mami. Mám narozeniny.“ Posílila matčinu důvěru ve vlastní úsudky. Poslední dobou se její stavy zhoršily. Nevěřila ani vlastním poznámkám, jimiž byla nástěnka v kuchyni doslova zaplavena. Viktorie věděla, kdo je na vině. Muž v pyžamu ji okradl o klid a sny. Nyní ji pomalu okrádal i o matku. 

Neboj se temnot kolem nás, bestie jsou pouze v nás. Ze skrýší na nás křičí: Člověk sám na sebe pasti líčí. 

Žena ve středních letech s úsměvem mířila k malému kamennému obchůdku. Ve výkladní skříni byly vystaveny nejrůznější zákusky, a hlavně čokoládové indiánky se sladkým nektarem skrytým uvnitř. Zvonek nade dveřmi cukrárny zacinkal a vpustil ženu ze světa fantazie zpět do ruchu ulice. Právě míjela dětské hřiště, v tuto hodinu postrádající dětský smích. Smutně si povzdechla. Za usměvavou maskou se skrýval žal. Nenaplněná tužba po dítěti. Záviděla každé mladé dívce na ulici její možnost darovat život. S povzdechem a novým falešným úsměvem se vydala vstříc k omšelé budově. Tolik ji připomínal její vlastní život. U otřískaných dveří se leskla měděná tabulka.  

,,Claudia Wagnerová, dětská psychologie“. Oznamovalo tučné písmo.  

Claudie byla na svou práci hrdá. Svým způsobem si tak vynahrazovala různé dětské neduhy, o které přišla. Bezradně se zahleděla na zámek a poté na své ruce. V jedné držela kelímek s horkou vídeňskou kávou a v druhé zákusky. Beznadějná rovnice. Rameno s kabelkou ji pevně stiskla cizí dlaň.  Úlekem upustila kávu a kabelku přidržela v pevném sevření. Nebylo by to poprvé, co se ji pokusili okrást. Tentokrát však odmítá být otupělou obětí. Káva potřísnila semišové baleríny. V silonkách ucítila bolestivé horko, které ji přinutilo vykřiknout. 

,,Sakra.“ Vydralo se ji skrze rty zaúpění.  

,, Omlouvám se. Měla jsem si odkašlat.” Promluvil na ni známý hlas.  

Svým káravým pohledem se obrátila na svou nejstarší pacientku. ,,Viktorie? Vylekala jsi mě.” Jmenovaná omluvně sklopila zrak. Náhle se usmála a z papírového pytlíku vytáhla malý kelímek a odstranila plastový kryt.  

Claudii uhodila do nosu vůně čerstvé Vídeňské kávy.  

,,Snad to tohle odčiní.” Podávala jí kávu s vědoucíma pronikavýma očima Viktorie.  

Občas Claudii napadlo, kdo z nich dvou je diplomovaný psycholog. Nedočkavě se natáhla po laskomině.  

,, Měla jsem za to, že jsme si domluvili schůzku až na třetí odpoledne.”  

,,Já vím, ale myslela jsem, jestli by to nešlo dřív, dokud je to čerstvé“, nadhodila dívka.  

Vchodové dveře se náhle otevřely. Mezi futry se objevil překvapený mladík kolem dvaceti. Hnědé prameny se zaleskly v ranním světle. 

,,Dobré ráno paní doktorko.” Pozdravil slušně Claudii.  

,,Dobré Liame. Jak se vede tvé sestře?” Mladík se uličnicky zachechtal.  

,,Až moc živě. Už zase trápí mourka těmi oblečky. Když je prý ten podzim, tak aby nenastydl.” Claudie se zasmála. Na svůj věk byla Vivien hyperaktivní dítko. Ovšem Viktorii do smíchu moc nebylo. Mladík podržel galantně dámám dveře. Procházela opatrně kolem mužského těla tak, aby se jej nemusela dotknout. Liam zhatil její plány a naklonil se těsně k dívce.  

,,Ahoj Viki.” Pozdravil ji s jedním povytaženým koutkem. Viktorie ztuhla. Brunet! Bála se mu podívat do očí. Co kdyby byly náhodou zelené? Snažila se působit normálně. Je přeci normální zdravá dívka, která chodí k dětské psycholožce.  

,,Ahoj Liame.” Vyhrkla a přidala do kroku. V zádech zřetelně cítila pálivý Liamův pohled. Druhý ji se zájmem sledoval z poschodí., 

,Jsi v pořádku Viktorie?” Jmenovaná si ztěžka povzdechla. 

,, Jistě.” Odpověděla pevně, ač se tak vůbec necítila.  

,,Doufám, že nevadí, že jsem se sama objednala.” Odvedla řeč jinam. Co by také vysvětlovala? Že kamaráda z dětství ve své blízkosti nesnese jenom proto, že je vlastníkem hnědých vlasů?  Že se děsí zvuku rolniček a zvonků?  

,, Ale vůbec ne. Máme hodinku čas, než přijde první pacient.” Zarachotil klíč. Viktorie se ocitla v chodbě plné dětských kreseb a pohádkových postaviček. Velký hnědý myšák se na ni ze dveří smál stejně jako každý týden. Následovala Claudii skrze pohádkovou chodbu až k malé místnůstce s koženým křeslem a pohovkou.  

,,Posaď se a udělej si pohodlí, vždyť už to znáš.” Viktorie se ztěžka posadila na pohovku vedle úhledně poskládané bavlněné deky. Měkkou hřejivou látkou si zabalila ramena. Z modré přikrývky se linula vůně levandule. Zaplavily ji vzpomínky na dětství. Přesně takhle to vonělo v malém pokojíčku, na něž si vzpomínala, že byla jeho majitelkou. Rozhlédla se po známé místnosti, byla přesně taková jako posledně. Hudební nástroje rozvěšené po stěnách, povadlé květiny na parapetu a velký lapač snů u okna. Nádech všednosti naplňoval dívku pocitem bezpečí. Nic se nezměnilo. Toto ujištění dívku uvolnilo se sevření nejistot vnějšího světa. Nadále si prohlížela ordinaci v naději, že snad nalezne mezi strunami houslí rozřešení svých potíží. Svou prohlídku zakončila na útlé doktorce, jež ji zamračeným pohledem pozorovala. 

,,Dnes bychom se pro začátek pověnovaly předešlému nočnímu rozhovoru. Pověz mi, co se přesně stalo, Viktorie? Co se odehrává ve tvém světě, když sníš?” Vyptávala se Claudie zaujatě.  

,,Jak jsem již řekla, zdá se mi o postavě v bavlněném pyžamu posetém krvavými skvrnami. Sklání se nad nehybnou ženou, pak se na mne otočí a jeho oči. Ty oči nejsou lidské.” Viktorie si všimla doktorčina zmateného výrazu.  

,,Nejsou lidské?” Ujistila se o správnosti dívčiných slov Claudie.  

,,Vím, zní to zvláštně, ale jsou plné temnoty. Mám pocit, jako by se něco dívalo skrze ty oči přímo na mne. Něco, co není lidského původu.“  

,,Cítíš se ohrožena?” Mladá dívka se zamyslela. Opravdu jsou to oči démona, co ji skutečně děsí?  

,,Ne” Vypravila ze sebe po delším zaváhání.  

,,Ne? A co tě tedy děsí?” To byla správná otázka. Co ji vyděsilo natolik, že ji to dohnalo minulý měsíc k agresi? Jaký popud ji donutil napadnout nejlepšího přítele? Onen osudný den ztratila zbytky důvěry ve vlastní činy. Cítila, že ztrácí kontrolu nad svým tělem. Viktorie odvrátila pohled od tváře plné očekávání. Ten pohled dobře znala. Vídávala ho denně u své matky. Jako by Marie očekávala, kdy to její křehké tělo vzdá. Atmosféra v ordinaci zhoustla v němé rozepři.  

,, Viktorie, když jsi ke mě před měsícem přišla poprvé, byla jsi malý vystrašený uzlíček. Přesto, že jsme ušly velký kus cesty, stále v tobě ten uzlíček přebývá. Ale abych ti jej pomohla rozmotat, musíš ke mně být upřímná.” Zapomněla, že Claudii nic neunikne a rozhodně není hloupá. Však to také dokazoval zarámovaný diplom visící na oranžové stěně za Claudiinou bujnou kadeří. Viktorie si unaveně přejela dlaní po bledém obličeji.  

,, Četla jsem, že noční děsy postihuje v poslední době dvacet čtyři procent populace,  z toho pouze jedno procento činní dospělý či dospívající. Navíc docházím pravidelně k dětské psycholožce, kterou mi přidělil soud. Mí přátelé se mi vyhýbají. Křičím, ale nikdo mě neposlouchá. Odvrací se ode mne všichni, dokonce i mé vlastní sny jsou proti mně. Čekám, kdy mě mé tělo zase zradí a já opět někomu ublížím. Jak se pak nemám cítit jako zamotaný vystrašený uzlíček?  Když jsme tedy u té upřímnosti.” Vynesla na světlo své obavy Viktorie a založila si ruce na hrudi. Toto gesto nevědomky dělala vždy, když se cítila ohroženě. Nejlepší obrana je útok. Claudii neunikl důvod obrané reakce. Dostala svou pacientku přesně tam, kam chtěla. Viktorie byla po dnešní probdělé noci zranitelná a Claudie této příležitosti nahlédnout pod povrch hodlala využít. S kamennou tváří se posadila na kožené křeslo, které pod náporem nečekané zátěže zaskřípalo.  

,,Sice mi tě přidělil soud, ale nejednalo se o nic, za co by ses měla stydět. Noční děsy u dospívajících nejsou neznámé.”  

,,Ale jsou neobvyklé.” Nesouhlasila Viktorie.  

,,Ano to je pravda. Ale mohou být součástí emocionálního vývoje nebo po prožití velkého emocionálního trauma. Což mě přivádí k myšlence, že jsem si všimla tvé averze vůči brunetům.” Očekávala kýženou reakci, jež se také později dostavila. Viktorie, znavená nekonečným bojem s únavou a soudy okolního světa, vybuchla. Hráz zadržující pocity křivdy a odloučenosti praskla.  

,, Jak by také ne, když mě pronásleduje démon uvězněný v zrcadle. V odrazu bruneta. Vidím ho všude, stále je mi v patách, ať se hnu kamkoliv.  Po takové zkušenosti by se zachoval obdobně každý.” Viktorie se zarazila. Chtěla vůbec o démonu s lačným pohledem a se šílenstvím odrážejíc se v zelených očích s někým mluvit? Při pohledu na vítězný úsměv na Claudiině vrásčité tváři si byla jistá, že ne. 

,, Hm… démon uvězněný v zrcadle. Předpokládám, že to je tvůj strašák vzhledem k okolnostem, za jakých jsme se setkaly.” Promluvila po delší době tmavovlasá doktorka. Krůček vpřed. Vzpomínala na dívku sedící na dřevěné lavici v soudní síni. Nečekala, že by tak drobné stvoření mohlo sedět na straně obžalovaných za napadení. Viktorie Faltusová si vytrvale stála na svém, že si nic z incidentu nepamatuje. Nebylo divu dětské pacienty, jíž tu denně vítala s úsměvem, měly obdobné problémy. Viktoriiny oči se setkaly s Claudiiným pohledem. 

,, Zrcadla jsou v některých kulturách považována za bránu do jiného světa, jindy jsou ceněna jako optická vězení, jež mají zadržet zlé duchy, špatné věci. Lidé je nemají v lásce kvůli své pravdomluvnosti. Ukazují totiž to, co se v nás skutečně skrývá. Je možné, že tvé podvědomí si spojilo tyto skutečnosti s tvou minulostí.” Claudie se pozorně zadívala na dívku křečovitě svírající cíp bavlněné deky. Místnost naplnilo tíživé ticho. Pacientka nevykazovala žádnou reakci. Claudie si odkašlala, aby upoutala zamyšlenou dívčinu pozornost. ,,Na druhém sezení jsem se tě vyptávala na dětství. Říkala jsi, že si nic kromě malého pokoje nepamatuješ.” ,,Ty myslíš, že muž s krvavým pyžamem je součástí mého dětství?” Zašeptala nevěřícně. To je hloupost, matka by ji něco takového nezamlčela. Ale je pravdou, že ani ona není poslední dobou ke křehké dámě upřímná. 

,, Pouze podotýkám, že brunet v pyžamu nejpravděpodobněji patřil do tvé minulosti, ale něco se tehdy také stalo. Něco, co tvá dětská mysl nebyla schopna přijmout. Vytvořila si tedy přijatelnější alternativu. Tedy v podobě démona uvězněného v zrcadle a z bruneta v pyžamu se rázem stal vrah s poskvrněnou duší.” Viktorie se marně snažila pátrat v paměti. Co se v dobách jejích dětských snů stalo? A stalo se vůbec tehdy něco? 

,,Takže moje podvědomí mě tímto způsobem chránilo. Chápu to správně?” Otázka patřila spíše jí samotné nežli doktorce zapisující si tento nečekaný pokrok do notýsku.  

,,Ano, svým způsobem ano. Tato představa se udržela až dodnes. A místo toho, aby tě chránila, tě děsí.” Nepříjemný zvuk drásajícího pera ustal. 

,,Teď je na nás, abychom tě ze zajetí zrcadel osvobodily. Hranice mezi Iluzí a realitou je velmi tenká. Vlastně vůbec neexistuje. Někdy se nám zdá, že svět v našich myslích se zhmotní v našem životě. To dobré, špatné, ale i děsivé. Myslím, že je na čase vypustit tvého démona na svobodu. Držíš ho ve vězení snů a iluze příliš dlouho. Vyčerpává tě to. Mohlo by se stát, že to ty skončíš ve vězení přeludů. A to přeci nechceme.” Varovala dívku Claudie. Viktorie se otřásla. Její démon byl už dávno vypuštěn. Unikl z pečlivě střeženého vězení v září před třemi lety. Ztratil se v mořském příboji a za sebou zanechal pouze bolest a žal. Claudie však o září nic neví a Viktorie doufala, že tomu tak zůstane i nadále. Historie, nechť zůstane historií.  Doktorka odložila zápisník a významně se dívce podívala do očí. Nebo že by se mýlila a svědomí ji dohnalo i nyní? 

,,Vím, že minulost je pro tebe citlivé téma. Mám však pocit, že je v ní něco, s čím ses mi nesvěřila. Něco klíčového, co by vedlo k rozhřešení …”  

,,Nechci se o tom bavit.” Přerušila ji nečekaně Viktorie. Claudie skryla překvapení za profesionální masku lékaře.  

,,Vždyť ani nevíš, co jsem s tebou chtěla probrat.” ,, Tuším, na co se toužíš vyptávat, ale já tohoto démona raději nechám tam, kde je.” Použila terminologii vystihující temný kousek její minulosti.  

,, Vše co potřebuješ, najdeš přeci v soudním spisu.“  Viktorie se zvedla a přehodila příjemně teplou deku přes opěradlo. Claudie se zatvářila zklamaně. Krůček vzad.  

,, Dobrá. Nicméně jak jsem se již vyjádřila, abych tě démona v zrcadle zbavila, měly bychom spolu probrat i nepříjemné stránky tvého života. Obyčejné všednosti, ale i nepříjemné vzpomínky. Budu tedy mít poslední otázku.” Zvedla se také.  

,,Proč semnou odmítáš rozebírat svou zářijovou stáž v Itálii? Co se tam tehdy stalo?” Viktorie ztuhla s rukou na klice. Zmínky o Itálii ji rozechvěly. Claudie to ví?! Odkud to sakra ví! ,,Tvá matka se ve výpovědi zmínila o tomto datu jako zlomovém. Pročpak?” Viktorie si úlevně vydechla. Nic netuší. Pevněji stiskla leštěný kov.  

,,Bylo to naše nejdelší odloučení.” Zašeptala. 

,,Děkuji, že jsi mě přijala tak brzy. Na shledanou příští týden Claudie.” Zmatené doktorce věnovala poslední úsměv a vydala se vstříc barevným pohádkovým postavám na stěnách. U vchodových dveří ji však přepadly skličující zářijové vzpomínky.