Prašná půda se mi sype pod nohama, které se mnou už téměř nespolupracují. Po několika hodinách práce jsou unavené a já se pomalu šourám do ubytovny. Má uniforma s malým odznakem dvou psů se lepí na mé tělo, a ani přímé slunce dopadající na záda tomu nepomáhá. Štěstí je, že není o co zakopnout. S výjimkou pár suchých rostlin a občasné hroudy hlíny, není na zemi žádný objekt, o který by mé nohy mohly zavadit. 

Odsunu dveře, které jsou těžší než obvykle, ale než vkročím do místnosti, zakopnu o jeden nepatrný schod. S bolestmi dopadnu na tvrdou zem a potlačím výkřik, který se mi dere z úst. Schod. Zase ten hloupý schůdek. Je tak nenápadný, a přesto tolik zrádný. Pokaždé na něj zapomenu. Řekl bych, že je to téměř již moje rutina při vcházení či opouštění téhle mizerné budovy. Zlobím se na něj ale neprávem, on nic neudělal, jen dělá to, pro co byl stvořen. Alespoň něco máme společného. Oba jsme stejně mizerní a také čelíme následkům toho, za co ani nemůžeme. Tedy ne úplně. Neobtěžuji se s oprášením uniformy a dál pokračuji až do pokoje, který sdílím s dalším vězněm. 

Nevěřil bych, jak moc může být deprimující žít v neměnícím se prostředí. Šedivé vlhké zdi, rozvrzaný nábytek, popraskaná a studená zem. Je tu jediné netěsnící okno, které je k poměru velikosti pokoji dost malé. Ani tomu nelze říkat pokoj. Je to taková kobka, malá studená místnost, plná ztracených existencí – a to teď nemluvím pouze o mých spoluvězních. Každý večer, když se vrátím z nucených prací, pozoruji, kde se vytvořila další prasklina a jestlipak někde nevznikla nová plíseň. Ráno, dopoledne i večer. Znám to tu nazpaměť. I přes mou nenávist k tomuto místu, nazývám ho svým domovem. Jsem původně odsouzený na doživotí ale kéž by jen to. Zastihl mě mnohem horší trest, navěky. 

„Dnes jsou sprchy, že? Deš teď nebo až potom?“ Z postele se na mě dívá vousatý zrzek, který plýtvá poslední síly na povzbuzující úsměv, ten já neoplácím. Odvrátím zrak a sám ulehnu na svoji postel, přímo pod tím hrozným oknem. 

„Teď ne,“ odseknu a zabořím hlavu do ušmudlaného polštáře. Snahu o rozhovor ignoruji, a když i on usoudí, že si se mnou opět nepopovídá, vyklidí místnost. Nadzvednu hlavu, abych se mohl nadechnout a se zavřenýma očima, přemýšlím o tomto zakletém ústavu, jako už tisíckrát předtím. Chápu, proč je tak hovorný, ví, že má šanci se odtud dostat. Má naději, že se za něj venku někdo přimluví, a když ne, tak za pár let bude stejně zpátky ve svém světě. Můj svět je tohle. Byl jsem obviněn za několikanásobnou vraždu, vykradení banky a další ohavné věci, ke kterým bych se já nikdy nesnížil. Dlouho už pykám za něco, co jsem ani já neudělal, a venku není nikdo, kdo by pro mě složil kauci. Můžu jen ironicky děkovat pokrokové technologii a vědě, která toto místo o pár let později proměnila v peklo na zemi. 

Začalo to tím, že vědci vynalezli způsob, díky kterému mohou zastavit stárnutí buněk, a tím zajistit nesmrtelnost. Začali látku tedy masově testovat na vězních, kdyby náhodou se pokus zvrtl, tak aby následky neodnesli nevinní lidé. To, jestli se experiment povedl i v jiných věznicích, už nevím. Zatím to zní celkem dobře, že? Chyba je v tom, že nikdo nemyslel na vězně jako mě, kteří tu jsme na doživotí. Nebo možná myslel a tím stvořil ten nejstrašlivější trest, který mohl kdy vzniknout. Nikdy neumřu, tedy se z ústavu nemám šanci dostat. 

Jak dlouho tu už jsem? To bych rád věděl. Moje počítání přestalo po 48 letech, od té doby jsem čas přestal vnímat a žiji v nekonečné časové smyčce. 

Den probíhal tak jako vždycky. Poté co se vrátili ze sprch, na posledních pár minut jsem se rychle umyl i já. Voda byla studená, což mi ale v takovém vedru vůbec nevadilo, nerad jsem s ostatními trávil čas už jenom proto, že jsem mezi ně zkrátka nepatřil, i když to jsem věděl pouze já. Když kolem mě nikdo není, musím si dávat pozor na bachaře. Jsou zlí, a suroví. Považují mne za nesmrtelného nezmara, který vydrží všechno a nikdy nic neřekne. Nemám proč si stěžovat, kdybych se ozval, nikdo by stejně nepomohl a tu nekonečnou dobu tady mi ještě více znepříjemnili. 

„Hej 905!“ zvolal v jídelně kdosi můj kód, který nahrazoval jméno. Jména tu nikdo neřešil. I já jsem to svoje již dávno zapomněl. 

„Nezmare!“ To už jsem viděl, jak se ke mně řítí holohlavý a mohutný vězeň s kódem 355. Netuším, co měl za problém, ale neměl mě rád, tím pádem ani já jeho. V jídelně obklíčené dozorci si nikdo nic nedovolí. Nebál jsem se a jen s chladnou tváří pozoroval, jak mu už z dálky cukají koutky úsměvem. Došel až ke mně a ačkoli má hlava výrazně převyšovala jeho, nevypadal zastrašeně. Hranatý a zjizvený obličej přiblížil k tomu mému tak blízko, že mi žaludek udělal pár kotrmelců. 

„Jistě nemáš hlad, co? To se určitě rád rozdělíš s kámošem, viď?“ V případě potřeby jsem se nijak neostýchal bránit. Mně už trest zhoršit nemůžou od té doby, co se trest smrti stal minulostí. Silnější vyhrává, tak to tu chodí. 

„Kamarády si najdi jinde prcku.“ Poslední slovo jsem pronesl s úšklebkem na tváři, neměl to totiž rád. Otočil jsem se k odchodu, protože můj hlad ovládl zcela mé myšlenky. Býval bych odešel, ale jeho ruka mě zastavila v pohybu. Mé pěsti se zaťaly a já se zhluboka nadechl, pak pomalu otočil zpátky a zavrčel, ať na mě vůbec nesahá. Už v tom momentě mi bylo jasné, k čemu se schyluje a tím pádem, že dnes bude hlad mým společníkem. 

Byl jsem po práci opravdu unavený, ale i tak mé ruce každou chvíli očekávaly nevyhnutelnou obranu. Začal první ránou on. Pak už to šlo ráz naráz, ruka sem, úder tam, bylo to na denním pořádku. Rvačky o jídlo nebyly nic výjimečného. Něco bylo ale jinak. Nikdo nás od sebe neodtrhl, což se mi vůbec nelíbilo. Ztratil jsem během chvíle pozornost, abych se rozhlédl, proč nikdo nezakročí, což byla chyba, protože hned na to jsem začal ztrácet i vědomí. Poslední myšlenka – umírám. 

Opět naprosto naivní myšlenka. Neříkají mi Nezmar jen tak. Po probuzení spatřím velice známý strop. Tři praskliny vlevo a jedna v pravém koutu. Je to jasný, jsem zpátky ve svém pokoji. 

„Si magor. Totální blbec. Vo co ti jako šlo? Víš vůbec, cos způsobil?!“ Zrzek hned spustí a já pouze mdle naslouchám, co se dělo po mém kolapsu. 

„…No a pak ta… Ehhh, tři sta padesát pětka byla odkázána na samotku. Jako… Fakt šílený!“ 

„Nečekal jsem, že si něco dovolí. A už vůbec, že nás nikdo neodtrhne. Ani teď tomu nerozumím.“ Syknu bolestí a pokus o posazení ihned vzdám. Zrzek si poposedne a nervózně podrbe týl. 

„Bachaři jsou děsně laxní, nic neřešej a všechno ponechávaj svému osudu. Není to vůbec dobrý, akorát to vyvolává nepokoje. Slyšel jsem od 478, však víš – ten s tím jedním vokem! No to je jedno, maká u textilu a tam, že je prej nikdo nehlídá! Neskutečný.“ Zrzek gestikuluje tak moc, div neuhodí skříň stojící nebezpečně blízko jeho pravé ruky. Já jen poslouchám a sám si dělám obrázek o tom, co se asi tak děje, že to má takovéto následky. Všiml jsem si, že mě poslední dobou ani bachaři nijak neobtěžovali, což beru jako příjemnou změnu. 

Na odpočinek a hlubší zamýšlení není čas. Opět následoval nástup na prašné půdě, za účelem fyzického unavení. Jelikož mé buňky ztratily možnost se jakkoli měnit, tak posilování mé postavy mě akorát vyčerpává. Zamrzl jsem v období, kdy má postava nebyla zrovna atletická a teď nesu následky. Běhaní, dřepování a jiná cvičení jsem znal po pořadí za sebou. Občas byli dozorci i trochu kreativnější a přidali boxování nebo zdolávání překážek, to bylo ale jen málokdy. Po tomto jsme již unavení, jak stádo ovcí přešli do jídelny a jako stádo se také mechanicky vydalo i na svá pracovní místa do různých sektorů. Já pracoval u oblečení a uniforem. Tmavá místnost se šicími stroji, zasypaná látkou a prachem. Moje práce byla snadná. Vzít látku, obkreslit šablonu, poslat dál. Vzít, obtáhnout, předat, vzít, obtáhnout, předat… Bylo to značně oblbující a po několika hodinách jsem jen tupě zíral na stůl a ruce dělaly své. Bolavé oči trpěly, když mi práce skončila a já mohl jít na oběd. 

Obvykle jsem neobědval, protože obědy nikdo nehlídal, a tak tři sta padesát pětka měla zcela volné pole. Ta tu tentokrát nebyla, takže jsem po dlouhé době snědl šedivou kaši, která moc chuti neměla a vzhledově se divím, že se to vůbec smí podávat. Tato věznice není ničím hlídaná, takže tu za úplatek projde cokoli. Zkrátka nelze si tu vybírat, ber, co je. Po obědě krátká hodinová pauza, kterou jsem trávil za ubytovnou ve stínu. Chodíval jsem tam zalévat jednu rostlinku. Byla malá, žlutá a ta trocha vody, co jsem jí mohl dát, jí stačila. Následovala další směna pak poslední trénink večeře a večerka. Vycházení po večerce se drsně trestalo. Přes noc tu pouštěli psy, kteří by neváhali a podali by si mě k večeři. Prý takhle dopadl jeden ubožák, co šel večer na záchod. To mi jako odstrašující příklad stačilo. 

A takhle to probíhalo každý den, 7 dnů v týdnu, přes 30 dnů v měsíci, 12 měsíců v roce, několik setsakra dlouhých desítek let. 

Od uzavření tři sta padesát pětky uběhla již nějaká doba a dny ubíhaly zvláštně. Od jeho zatčení jsem cítil nepříjemnou až dusnou náladu, avšak nedokázal jsem určit, čím byla způsobena. Dozorci do našich bitek nezasahovali, jen málokdy o nás zavadili pohledem. Šikan tedy logicky přibývalo a množství sporů vzrůstalo. Pracovní dobu, kdy jsme si sami udržovali chod věznice, nikdo nehlídal. Dozorci jen líně chodili kolem místností, pak si sedli a dále si nás nevšímali. Nikdo nás nekontroloval, takže se začalo říkat, že díky vhodným podmínkám brzy nastane hromadná vzpoura a útěk. Já jsem víc nevěděl. Byl jsem odtrhnutý a odkázaný jen na toho zrzka, co trávil se mnou již nějaký ten čas. 

Léto bylo v plném proudu, když se vězni tiše rozdělili do svých sektorů na obvyklou práci. S povzdechem a líným krokem jsem usedl na svoje pracovní místo a žalostně jsem se podíval na křídu menší než nehet malíčku. Musí mi to dnes vystačit, pomyslel jsem si a začal si hromadit látky blíže ke stolu. Má monotónní práce mohla začít. 

Po pár hodinách se naší zpravidla tichou místností ozval výkřik. Nadskočil jsem, protože není zvykem, aby cokoliv rušilo naší práci. Zdvihl jsem polekaně hlavu a hledal, kdo mohl tak hlasitý zvuk způsobit. Dlouho se nic nedělo, tak mě napadlo, že to nejspíše bude jen oddělení strojů, které s námi sousedilo, a někdo se tam jistě zranil o věčně nefungující mašinu. To se sem tam stalo, a když byl hodně špatný den, mohlo být slyšet dopadající nářadí a spousta nadávek. Jenže po tomto výkřiku, byla zvenčí slyšet neutichající hádka, která přivolala pozornost dozorce, jenž zrovna pročítal zažloutlé papíry. 

„Nemyslím si… potřeba vyklidit prostor…blíží se.“  Ostatní včetně mě zanechali práce a poslouchali útržky z vět, které jeden z nic pronášel. Všichni tři se na nás podezíravě otočili a zděšeně odběhli pryč z našeho doslechu. Jejich výrazy byly vystrašené a já začal propadat nervozitě. Dozorci se nikdy nebojí. Jejich slovo má velkou moc, řeknou a stane se. V naší malé tovární místnosti nastal šum, ten ale propadl v hlasité rozhovory spolu s dalším výkřikem. Moje nedodělaná práce zůstala ležet na stole a běžel jsem ke dveřím, abych zjistil, co vážného se děje. 

Na dvoře panoval chaos a vězni bezhlavě utíkali. Mé srdce začalo divoce bít. Je to tady, vzpoura. Otevřené dveře se rozletěly, když mě kdosi zezadu vystrčil ven na dvůr. Prach ztěžoval vidění a také způsoboval nepříjemný kašel. I naše tovární sekta se hlasitě vyvalila ven a já plaše ode dveří, kam jsem byl zprvu vystrčen, nečinně pozoroval situaci. 

Pak jsem si uvědomil, že toto vzpoura není. Dozorci byli podobně splašení a neustále se ohlíželi na nebe, jako by za ten zmatek mohlo ono. Vzhlédl jsem k obloze a spatřil pravý důvod paniky – po obloze lítalo několik neslyšných bombardérů zcela nezvyklého vzhledu a na náš dvůr shazovali dýmové bomby. Vyděšeně jsem couvl dozadu a opřel se drsný plech naší budovy. Nevěděl jsem, co mám dělat. Za tolik desítek let se nedělo nic tomuto podobné ani cokoliv jiného, co by narušilo stereotypní chod věznice. Mám se připojit k chaotickému davu? Nebo snad se jít schovat? Bože můj. 

„Hej! Devět set pětko!“ Ozvalo se hlasitě z chumlu, zpozorněl jsem. 

„Vstávej! Pojď!“ Během mžiku se mé tělo narovnalo a ze zvířeného dýmu na mě ukazoval Zrzek. Netrpělivě zaklonil hlavu na nebe a pak pozornost opět věnoval mně. 

„Nemůžeš stát u budovy jako,“ naklonil se ke mně a snažil se mé nohy přimět k pohybu, „Shodí bombu a ty půjdeš k zemi spolu s továrnou. Já ti pak pomníček stavět nehodlám.“ 

Odstrčil několik lidí z cesty a dál něco povídal, avšak přes hluk jeho kárání nebylo slyšet. Viděl jsem všechno naprosto rozmazaně, ale ozařující výbuch jedné z věží přehlédnout nešlo. Tlaková vlna nás poslala k zemi a vzhledem k tomu, že věž byla nedaleko nás, tak mi zasypala uniformu kousky omítky a drobných střípků. Dech se mi zastavil a já s neuvěřením v očích koukal na sutiny stráží věže. Byla pryč. Jako domeček z karet se s lusknutím prstů sesypala k zemi a mně v hlavě zbyly jen tísnivé obrazy. 

Než jsem se stihl zvednout, už se ozvala z druhé strany dvoru další rána. Zasáhla hlavní budovu, v tom momentu mě zasáhl strašný pocit, že tam jistě bylo několik lidí. Budova s sebou strhla i ohradní zeď, ze které teď trčely jiskřící dráty. Několik lidí neváhalo a rozeběhlo se k poražené zdi za svobodou. Rozeběhl bych se s nimi, kdybych přes upadající dým neviděl bachaře, jak berou zbraně a začínají bránit úniku ven. Spoluvězni padali na zem přes sebe a mně se sevřelo hrdlo. Tudy cesta nevede. Pohlédl jsem na Zrzka ležícího u mých nohou. Šel přede mnou, takže on stál blíže k výbuchu a schytal větší dávku sutin než já. Bojoval s rovnováhou a mdle se válel v prachu. 

„Padla část zdi. Tím pádem strhla i elektrické vedení. Můžeme najít jinou cest-“ 

Nestihl jsem doříct poslední slovo, když padla další bomba. Nevím, co trefila, ale opět mě srazila k zemi s bolestivým dopadem na Zrzka. Zakřičel pod mojí vahou a já se rychle svalil na zem vedle něj, krev se pod ním rozlévala do prasklin v půdě a mně se udělalo mdlo. Opatrně jsem ho podepřel a co nejrychleji s ním dopajdal ke zdi. Samopaly se ještě nezastavily a s dalšími výkřiky vězňů ubývalo. 

„Je nás tu několik stovek, na věky tu díru neuhlídají,“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem rychle zkontroloval situaci za našimi zády. 

Došel jsem k místu, kde nebyla žádná budova, která by se mohla stát eventuálním cílem další bomby. Položil jsem zraněného zrzka s velkou opatrností na zem a začal hledat způsob, jak se dostat přes betonovou zeď. Ve stresu, že propásnu mojí jedinou šanci na svobodu, jsem chodil, jak lev v kleci, podél zdi a snažil se uklidnit rozlítané myšlenky. 

Z mých myšlenek mě vyrušil náhlý příchod muže s delšími mokrými vlasy, které ohraničovaly jeho hranatý obličej. Kód 893. Znal jsem ho od vidění. Beze slov a jakéhokoliv zvuku, kromě hlasitého funění, táhl za sebou rozviklaný žebřík. Přiběhl jsem k němu a společně postavili žebřík ke zdi. Půda se po námi prášila a zůstávaly po nás hluboké stopy, jak těžké bylo se žebříkem manipulovat. 

Jako první lezla osm set devadesát trojka. Měl hbité nohy a touha po svobodě byla silnější než jakákoliv únava. Ještě předtím, než ale skočil, věnoval poslední pohled zrzkovi svalenému pod žebříkem a bylo mu jasné, že sám ho po žebříku nedostanu. Poté, co jsme ho v tichosti dostali přes plot, se usmál, a utíkal pryč. 

Nevím, jestli jsem čekal ráj zalitý duhou a svět s otevřenou náručí, ale tak to určitě nevypadalo. 

Přede mnou se rozprostírala úplně stejná scenérie jako uvnitř. Suchá půda, prach, a stromy. Když jsem nabíral Zrzka na ramena, promluvil. 

„Sundej čip.“ Zarazil jsem se, a podíval jsem se do jeho unavených očí. 

„Čipy, na zápěstí,“ sípe a já si zkontroluji svoje zápěstí „Najdou si nás.“ Opravdu byla pod kůži malá boulička, vůbec si ale nevzpomínám, že bych ji dostal. 

„Nemáme čas, musíme jít.“ A popojdu pár kroků. 

„Věr mi, tupoune, máme na útěk jeden pokus, tohle by nám ho mohlo zničit.“ Dřepne si na zem a pomocí jednoduchých nástrojů v podobě ostrých kamínků vyndá čip. Úlevně se usměje. 

„Jako bych to dělal roky…“ Pochválí si svojí práci, a i mně ruku od čipu očistí. Rozdrtí oba čipy kameny a stoupne si. 

„Můžeme jít.“ 

„Proč jsi nikdy nemluvil?“ Zeptá se po dlouhé době Zrzek a do ticha nadále funí. 

„Nevím, neměl jsem to tam rád a nebyla ani nálada,“ zabručím a dávám pozor, abych neupadl. 

„Už jsem myslel, že mi ani nerozumíš,“ povzdechl si a já přemýšlel o všem, co mi za ty roky řekl. Věděl jsem o něm úplně všechno. 

„Nerad mluvím,“ pronesl jsem tiše, „Ale rád poslouchám, tedy, když mám náladu.“ Hrudník se mu nadzvedne, když se uchechtne. 

„To není moc často, co?“ Ušklíbne se na mě a já s úsměvem zakroutím hlavou. 

„To není…“ 

„Ani teď?“ 

„Ocenil bych ticho. Jsi těžký.“ A přehodím si jeho ruku kolem ramen tak, aby se mi lépe nesl. Bolestí zalapá po dechu. 

„Promiň…“ Omluvím se a on jen zakroutí hlavou. 

„Proč jsi mě tam nenechal? Myslel jsem, že o mojí existenci ani nevíš.“ 

„Protože jsi mi za ty roky věnoval tolik času a dlouhých monologů, že bych sis to nezasloužil. Alespoň za to, že tě moje nemluvnost neodradila.“ 

„Nejdelší věta cos mi, kdy řek,“ řekne s úsměvem a podívá se mi do očí. 

„Buď už ticho.“ Zasměji se a dál se vláčíme krajinou. 

Slunce silně září a pálí na mé vlasy, když najednou projdu jakousi neviditelnou bariérou. Studený vzduch mě i Zrzka pohltí a strhne na zem. Zima okamžitě přejde a před námi se rozprostírá svět, takový, že mi vezme všechna slova z úst. 

Vysoké kvádrové stavby, bílé jezdící stroje, barevní lidé a spousta hluku. Paprsky slunce ozařují metropoli a dále je odráží na další lesklé objekty. Polije mě zvláštní pocit štěstí. Tolik let zavřený a oddělený od okolního světa a já se nyní nacházím ve skutečném světě. Všechno je tak jiné. Vyskočím ihned na nohy a rozhlížím se kolem sebe. Nevím, jak přesun na toto krásné místo fungoval, ale budu na to vzpomínat rád. Rozhlédnu se kolem a upoutá mě pohled na jednu zářivou reklamu, kde je muž vypadající, jako Zrzek se sloganem Mějte barvu Oskara! Buďte Oskar! Nemohl jsem si to odpustit a neupozornit na to později i Zrzka. Šílená podoba. 

Spousta lidí mě míjí a nechávají mi znechucené pohledy. Někteří ke zraněnému Zrzkovi hodí i peníz. Kouká na město užasle a také nijak nemluví. Po tváři se mu rozlije široký úsměv a v očích mu září malé jiskřičky štěstí. Jsem si jistý, že zažívá to stejné, co já. 

„Koukej, jak jsou tu všichni malí!“ Pronesu a otáčím se na procházející skupinu dospělých, kteří jsou menší téměř o hlavu, na sobě nosí barevné a zvláštní účesy nejrůznějších tvarů. 

„Neskutečný… My to dokázali devět set pětko! My to zvládli!“ Vykřikl a objal mne, jeho radost jsem s ním sdílel. Nikdy jsem si žádného jiného člověka nepustil tak blízko, jako právě Zrzka. 

Již rozkoukáni jsme sebrali mince a šli tam, kam nás nohy vedly. 

„Potřebuješ zdravotníka,“ konstatoval jsem, ale i tak jsem nepřestal zírat na okolní prostředí. Šel sice sám, ale stále pajdal a jeho rány byly také ošklivé. 

„To by potřeboval každej, kdo se přiblížil k té kaši z věznice.“ Utrousí a zkroutí obličej při vzpomínce na to ohavné jídlo. 

„I kdybys byl na smrtelný posteli, tak budeš furt vtipkovat, že?“ zakroutím hlavou a hledám ve změti symbolů náznak nemocnice. Je to marný. Ničemu nerozumím, povzdechnu a je mi jasné, že zvyknout si na nový svět bude tvrdý oříšek. 

Touláme se po ulicích několik týdnů, poznáváme místní prostředí a pozorujeme, jak tento svět chodí. Zjistili jsme, že lidé mají zvláštní řeč, která je sice podobná našemu rodnému jazyku, ale chce to ještě kus práce, než lidem zcela porozumíme. Jídlo se také změnilo. Zrzek říká, že obsahuje něco, na co naše žaludky nejsou uzpůsobeny, protože se nemohly vyvíjet. Tak žijeme jen z ovoce a zeleniny, kterou kupujeme v obchodu. Trs banánů stojí 8 stilů, a například jablko 1,5 stila. Nevím, jestli to je drahé, protože zdejší měna je mi cizí, ale Zrzek z tajných zdrojů přináší spoustu stilů, takže to mě teď netrápí. Obyvatelé tohoto města nás považují za chudáky, protože nenosíme stejné křiklavé barvy a ani to nejhezčí oblečení. Nevlastníme nejnovější elektroniku a je nám dobře. Nikdy mi nebylo líp. Až na jednu drobnost. Toužím poznat i jinou část tohoto města, byl jsem dost dlouho zavřený na to, abych teď konečně mohl dělat to, co jsem celou věčnost nemohl. Já si to nechci přiznat, ale v tomhle se spolu neshodneme – on chce mít stálý domov a já volnost. Doufám, že si to rozmyslí a pojede jednou se mnou. Je čím dál častěji pryč a nikdy mi nechce říct, co dělá. 

„Kam zas jdeš?“ okřiknu ho jednoho časného rána, kdy zase mizí z našeho malého příbytku. Je nějaký přešlý až smutný. To se mu vůbec nepodobá. Ve dveřích stojí zády ke mně a tiše pozoruje ulici. Ranní slunce mu obkresluje černou siluetu. Najednou se prudce otočí a postaví se přede mě, chytí má ramena a krátce je obejme. Stejně silně a nadějně, jako když jsme se před časem objevili na prahu tohohle města. Vzpomínám si na ten den opravdu silně. 

„Děkuji, žes mě tam tenkrát nenechal… Nezmare.“ Povzdechne a mnou jako by projel blesk. Takhle mi naposledy řekl na té cestě do nynějšího města. Hlavou mi projdou myšlenky na věznici, na tu onu místnost, hlavou se mi mihla i malá žlutá rostlina, která tam se mnou byla uvězněná. Úplně všechno se mi vracelo do hlavy, jako bych tam stál a opět se octl v tom začarovaném kruhu. 

„Co se děje?!“ Nic neříká. Naposledy se na mě podívá a pak uteče ven. Stojím tam zmatený v proudu emocí, které se mi vybavily spolu s věznicí. Od té doby, co jsem přijel, nebyla možnost vzpomenout si na ni. Utekl. To je mu podobné. 

Potuluji se po městě, zkoumám odjezdové časy a přemýšlím, kam bych se podíval nejraději. Ke konci dne jsem si uvědomil, že je mi to vlastně jedno kam. Hlavně někam. Večer, když se vrátím do příbytku, Zrzek tam není. Čekám nervózně dlouhé hodiny a neustále přemýšlím, kde se asi tak mohl zdržet, není to obvyklé. Až poté nacházím obálku, která nedopatřením spadla ze stolu, a já po ní celou dobu šlapal. Byla nadepsaná symbolickým číslem 905. Z obálky na mě vypadly dvě věci. Bankovky a jeden lístek. Byl to cestovní lístek už předem zaplacený. Rozbušilo se mi srdce radostí i smutkem. Došlo mi, že to bylo naposledy, co jsem Zrzka viděl. Pár dnů se toulám ve svých myšlenkách na svoji minulost, než se odhodlám uskutečnit svůj sen. Procházím kolem nástupiště jeden den, druhý, třetí ale ten čtvrtý už sebevědomě stojím ve frontě. Nadšen ze začínajícího dobrodružství podávám lístek průvodčímu. 

„A jméno?“ Hrkne ve mně. Jméno po mně nikdy nikdo nechtěl. Zrzek mi nijak neříkal, a mně to tak vyhovovalo. Spolu se Zrzkem se mi v mysli vybaví reklama. Ta, kterou jsem viděl, jako první po mém příchodu. Pohlédnu na reklamu svítící nad jeho hlavou průvodčího, přečtu náhodné slovo a rázem je má nová identita stvořena. 

„Oskar. Oskar Lee.“ 

Stáhni si povídku do svého PC

STÁHNOUT