Časové skvrny

Nevěřili byste, ale je to jako mít auto a nepoužívat ho. Prostě chtěl jsem si hrát s časem. Vstal jsem a na stole byly hodinky. Řekl jsem si, že si je vezmu a budu je používat, jako normální hodinky. Osud asi nechtěl, abych tohoto daru nevyužil, tak mi seslal nějakou „zábavu“. Po cestě do práce jsem uviděl paní s kočárkem, která přecházela přechod. Chvíli věnovala pozornost dítěti v kočárku a ne tomu, co se dělo kolem ní. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítilo auto a mířilo směrem k ní. Rozběhl jsem se za ní. Křičel jsem na ni, ale ona mě neslyšela. Viděl jsem, jak do ní vrazilo auto a jak jí to dítě vylítlo z kočárku a spadlo na zem. Nic tak hrozného a smutného jsem ještě v životě neviděl. Zůstal jsem stát, jak zkamenělý. Díval jsem se na to a ani nevím, jak dlouho jsem tam zůstal stát. Vím, že přijela nejprve záchranka, pak policie. Viděl jsem, jak muž, který byl v autě, zmizel a nikdo nevěděl kam. Kolemjdoucí se zastavovali a jak uviděli, co se stalo, začali plakat, nebo si zakrývali oči. Nic se nedalo dělat, musel jsem jít do práce. Hned jak jsem vstoupil do banky, přiběhl ke mně Johny a zeptal se mě: „Už jsi slyšel o té nehodě, co se stala u nás na ulici?“ Odpověděl jsem tichým hlasem: „Ano slyšel. Já u toho dokonce byl.“ Podíval se na mne nejdřív udiveně, pak zesmutněl. Vešel jsem do své kabiny a připravil jsem si věci. Začal jsem dělat svou práci. Na chvíli jsem se zahleděl na dveře a uviděl jsem, jak zrovna dovnitř spadly noviny. Šel jsem je zvednout. Podíval jsem se na přední stranu a tam stálo: „Přepadení v bance skončilo výbuchem smíchu.“ Málem jsem zapomněl. Přece jsem mohl vše napravit. Hned jsem si odhrnul rukáv a začal jsem točit s knoflíkem. Vše se najednou kolem mě pohybovalo pozpátku, tak rychle, jak jsem točil. Přetočil jsem čas o půl hodiny zpět, abych to stihl. Když jsem znovu spustil čas, vyběhl jsem z banky a ani jsem si nevšímal, že vrážím do lidí kolem sebe. V půlce cesty mě napadlo, jestli jsem něco nezapomněl. Podíval jsem se pro jistotu za sebe, ale běžel jsem dál. Nevšiml jsem si díry, kterou tam někdo vykopal, a spadl jsem do ní. Snažil jsem se z ní dostat co nejrychleji, ale to byla právě ta chyba. Vždy, když jsem se snažil vyběhnout nahoru, hlína mě posunula dolů. Asi tak deset minut jsem se z ní snažil vyhrabat. Když jsem doběhl na místo, paní tam ležela mrtvá, dítě na zemi a moje já se na to vše dívalo. Přece to nemohlo být možné. Jakoby osud chtěl, aby zemřela. Já jsem ale nechtěl dát osudu za vyhranou. Znova jsem přesunul čas a teď už jsem si dával pozor. Tajně jsem prošel kolem svého starého já a šel na druhou stranu, aby mě nevidělo.  Počkal jsem, až se tady objeví ta paní. Když prošla kolem mě, zastavil jsem ji a řekl jsem: „Dejte si na sebe pozor.“ Paní se jen na mě divně podívala a šla dál. Když se najednou ze zatáčky přiřítilo auto, zakřičel jsem na ni, ale to už bylo pozdě. Paní se ohlédla a auto do ní najelo. „Co to jenom je?! To se nedá zvrátit osud?!“  Znovu jsem viděl své já, ale teď už ne jednou, ale rovnou dvakrát. Teď jsem se ale rozhodl, že se mi ji opravdu podaří zachránit. Nejdříve jsem si to musel celé spustit znovu, abych věděl, kdy se co stane. Postavil jsem se na roh a díval se. Bylo to hrozné znovu vidět, ale jinak to nešlo.  Díval jsem se na hodinky a čekal jsem.  Stalo se to přesně v sedm dvanáct a dvacet osm sekund. Teď jsem to chtěl udělat jinak. Přetočil jsem čas o pár minut, a když už to auto bylo vidět, zastavil jsem čas. Ještě před tím jsem zavolal pro jistotu záchranku. Rozběhl jsem se proti ní, abych jí zachránil. Já zapomněl, že to tak nefunguje. Když jsem se zastavil, auto už do ní naráželo. Posunul jsem čas o pár sekund. Auto bylo těsně vedle mě a také v okamžiku těsně před srážkou. Začal jsem jí posouvat směrem k sobě. Bylo to jako táhnout těžký kámen proti větru. Když už byla mimo dosah auta, spustil jsem čas. Když jsem zmáčknul knoflík, najednou jsem uviděl černo.

Byl jsem v Nicotě. Černo, které jen tak létalo kolem a já se v něm mohl procházet. Doopravdy létalo. Ač tam nebylo žádné světlo, viditelně se vlnilo. Šel jsem, ale nevím kam. Konečně jsem měl čas na přemýšlení. Co tady dělám? A jak jsem se tady vůbec objevil? Nestalo se to náhodou proto, že jsem zachránil tu paní? V tu chvíli mě nenapadlo, že vlastně ten, co jí zachránil, by vlastně vůbec neměl existovat. Proč? Odpověď je jednoduchá. Protože jsem jí zachránil já. Jenomže já jsem ji také viděl umírat, a proto jsem jí také zachránil. Ale pokud byla naživu, tak jsem jí také nemohl vidět umírat, a proto jsem jí také nemohl zachránit. Takže to znamenalo, že jsem vytvořil paradox. Když jsem se tak díval do té temnoty, vyřítila se na mě černá postava. Nebo spíše hodně postav. Pokřikovaly na mě a já se najednou začal točit dokola. Zavřel jsem oči, aby se mi neudělalo špatně. Když jsem je otevřel, zarazil jsem se. Najednou bylo kolem mě všechno bíle. Když jsem se rozhlédl, pochopil jsem, že jsem v nemocnici. Ležel jsem na lůžku a měl jsem obvaz kolem hlavy. Podíval jsem se nad sebe a byl tam doktor, který stál nad mým lůžkem. Něco tu nebylo správně. Před chvíli jsem byl v Nicotě a teď… Teď jsem v nemocnici. Jak jsem se sem dostal? A co tady vlastně dělám? Nebyl to vše jen sen? Chtěl jsem se na něco zeptat doktora, ale on položil otázku dřív, než já: „Jste v pořádku, Pane?“ Podíval jsem se na něho nechápavý pohledem a on pokračoval dál. „Vím, ta srážka musela být pro vás frustrující, ale přesto potřebuji vědět, jestli jste v pořádku.“ „Jaká srážka? A jak jsem se sem vůbec dostal,“ zeptal jsem se. „Víte Pane, vy jste vlastně hrdina. Nikdo vás sice neviděl, ale ta žena tvrdí, že jste jí zachránil život. Vy jste se totiž obětoval místo ní. Ta rána do hlavy vás omráčila a ležíte už tady několik dní.“ Pomalu jsem si rozpomínal, co se stalo, ale jinak, než to bylo doopravdy. Moje vzpomínky byly mlhavé. Nějaká paní, nějaké auto, tma. Na Nicotu jsem si už nevzpomněl. Ani na to, že mám hodinky, díky kterým můžu cestovat časem. Vůbec jsem si nevšiml, že doktor odešel z místnosti. Vrátil se za chvíli. V levé ruce držel nějakou tašku a pravé něco svíral. Ano, ta taška byla moje. To byla moje pracovní taška, kde jsem měl všechny potřebné věci do banky. Pak ke mně přišel a řekl mi: „To jsou všechny věci, které jste měl u sebe.“ Podal mi tašku, a pak rozevřel dlaň. Byly v ní hodinky. Hned jsem si vzpomněl, že se dá s nimi cestovat časem. Rychle jsem mu je vzal a poděkoval jsem. Pak jsem počkal, až odejde, a když odešel, povytáhl jsem knoflík a znova se všechno zastavilo. Ne, nezdálo se mi to. Byl jsem tak šťastný, že se jim nic nestalo. Pak jsem šel spát, jelikož jsem se cítil unavený. Probudil jsem se až ráno. To už mi bylo lépe než předešlý den. Pořád jsem ale nějak nerozuměl, co se vlastně stalo. Pustili mě až po několika dnech, že už jsem zdravý, ale jen si mám dávat pozor. Cesta domů mi trvala déle než normálně, jelikož jsem si nemohl vzpomenout, jak se tam dostanu. Hned jak jsem otevřel dveře, skočila mi kolem krku Annie a řekla: „ Ty ses vrátil? Ani nevíš, jak jsem šťastná. Už jsem si myslela, že se nikdy nevrátíš.“ Z očí jí začali téct slzy. Nechápal jsem, co se zde právě odehrálo, ale zároveň jsem byl rád, že si na mě vzpomněla aspoň teď. Vlastně celou dobu, co jsem byl v nemocnici, mě nenavštívila. Trochu mi to bylo líto, ale měl jsem hlavu plnou jiných myšlenek, a proto jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Vešel jsem do pokoje, položil si tašku vedle své postele a lehl si. Hned jsem usnul. Byla to příjemná změna po té nemocniční posteli. Měl jsem tu noc velmi divný sen. Kráčel jsem přes ulici, pak jsem běžel směrem k velkému domu, který byl celý z hodin. Najednou jsem uviděl paní, kterou vzápětí srazilo auto, ale pak se všechny hodiny na domě otočily a najednou ta paní kráčela přes cestu a znovu ji srazilo auto. Tak se to dělo pořád dokola, dokud jsem se nevzbudil. Ten divný sen mi něco připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout co. Pak jsem se rozhlédl kolem sebe a Annie už nebyla v pokoji. Ona už byla v práci. Já jsem nikde nemusel spěchat, jelikož jsem měl ještě pár dnů odpočívat. Řekl jsem si, že se půjdu projít do města a podívám se, co se za těch pár dnů stalo. Oblékl jsem si svůj kabát, nasadil klobouk a vyšel jsem. Nejdříve jsem zašel do parku, protože tam jsem chtěl přetočit čas. Pořádně jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli mě náhodou nikdo nesleduje. Otočil jsem jen datumovku o jeden den zpět. Najednou jsem seděl v parku vedle nějaké staré paní, ale ta se mě tak polekala, že hned odběhla. Řekl jsem si, že to nebude tak zajímavé, tak jsem to přesunul o pět dní zpátky. Teď jsem naštěstí vedle nikoho neseděl. Zamířil jsem směrem k domu, abych zjistil, proč Annie za mnou nepřišla. Když jsem se tak blížil, slyšel jsem za rohem smutný hlas, který říkal: „A proč to děláš? Vždyť jsi říkal, že mě miluješ?“ Ta osoba se najednou začala rychlým tempem přibližovat směrem ke mně. Stáhl jsem si klobouk, aby mě neviděla. Pak jsem se otočil, abych uviděl, kdo to je. Byla to moje Annie! Ale proč tak plakala? A s kým se to hádala? Když jsem se tam podíval, už tam nikdo nebyl. Že by Annie měla tajného milence? Nechtěl jsem na tom místě déle zůstávat a ještě jsem chtěl vědět, co se stalo, tak jsem se přesunul o jeden den zpět. Nikoho jsem ale neviděl. Rozhodl jsem se, že půjdu směrem k bance. Nějak jsem si myslel, že tam najdu odpovědi. Když jsem tak šel, dostal jsem se na místo, které jsem neměl vidět. Byla to moje osudová křižovatka. Viděl jsem sebe, jak jdu přes cestu a najednou přijíždí auto, které mě sráží na zem. To ale nebylo vše. Pak se najednou sám od sebe zastavil čas a objevily se tam tři černé skvrny. Některé se na to „dívaly“, některé se mě snažily zachránit. Pak se ale najednou otočila ona paní s kočárkem ke mně a ukázala na mně. Všechny černé skvrny se otočily a začaly se mi přihlížet. Pak najednou nabraly tvar a rozběhly se za mnou. Neměl jsem vůbec tušení, co to bylo, ale neměl jsem čas to řešit. Začal jsem utíkat pryč z tohoto místa někam, kde normálně funguje čas. Když jsem už měl pocit, že nejsou za mnou, schoval jsem se do obchodu, který byl zrovna na blízku. Tam jsem zastavil čas s domněním, že budu mít více času na útěk. Vyšel jsem ven z obchodu, ale na ulici se najednou objevily černé postavy. Když mě uviděly, znovu se za mnou rozběhly, ale teď byly rychlejší. Pochopil jsem, že zastavený čas na ně nemá velký vliv. Chtěl jsem jít v čase dopředu, ale místo toho jsem byl najednou v prvním dnu tohoto měsíce. Byl to ten den, ve kterém jsem našel hodinky. Když jsem uviděl, že černé postavy tady nejsou, přestal jsem utíkat. Asi nemohly vystopovat moji polohu. Chtěl jsem se podívat, kdo tam ty hodiny vlastně zapomněl. Když jsem tak šel, prohlížel jsem si výlohy svátečních obchodů. Na všechno jsem se tak díval letmým pohledem, jen jeden obchod mě zaujal nejvíc. Byl to obchod se starými věcmi, které jste mohli prodat a někdo si je pak z něho mohl koupit. Pravdou je, že mě ale nezaujal kvůli tomu, co se tam prodávalo. Zaujalo mě to, kdo to prodával. Byla to nádherná blondýnka, která měla takové hezké velké oči. Na nose měla hezké černé brýle a usmívala se směrem k zákazníkovi. Ten úsměv měl v sobě lásku, kterou měla na rozdávání. Její krásné dlouhé vlasy zakrývaly nějaký náhrdelník. Vypadal jako ten, co jsem sháněl, ale to pro mě nebylo důležité. Byla hubená a vysoká. Podívala se směrem ke mně a usmála se víc, než dřív. Pak mi zamávala. Šel jsem se do toho obchodu podívat, jelikož mě zajímalo, proč na mě mávala. Hned jak jsem vešel, podívala se na mě a krásným medovým hlasem řekla: „Och, Ahoj Georgei. Už jsi k nám znovu zavítal? Říkal jsi, že musíš už jít. Ale nevadí, jsem ráda, že jsi tady. Znovu děkuji za ten náhrdelník. A kde jsi byl, že jsi celý od sněhu?“ Tolik otázek a já neznal odpověď ani na jednu. Řekl jsem ji, že se omlouvám, ale musím znovu spěchat, ale ještě před tím jsem chtěl vědět, kdy jsem tady pře tím byl. Pak jsem odešel z obchodu a měl jsem úplně jiný plán, než dřív. Věděl jsem, že v jednom obchodě je náhrdelník, který si někdo koupil jen před chvílí. Přenesl jsem se o pár hodin zpět, abych to stihl. A doopravdy. V tom obchodě ten náhrdelník ještě byl. Koupil jsem ho a šel jsem ho donést té milé slečně. Nějak mi přišlo správné udělat to, co jsem vlastně udělal. Přišel jsem do obchodu a pozdravil jsem ji. Teď vypadala, jako by mě viděla poprvé. Pak se mi představila, že se jmenuje Marry. A začali jsme si povídat. Dal jsem jí ten náhrdelník se slovy: „Pro tak výjimečnou ženu, jako jsi ty, mám výjimečný dárek.“ Hrozně ji to potěšilo. Měl jsem pocit, jako bych se do ní zamiloval. Úplně jsem zapomněl na Annie. Pak jsem uviděl za oknem ty stejné černé postavy, které mě honily a teď si na mě ukazovaly a vypadaly, že mě chtějí chytit. Řekl jsem Marry, že už musím jít a rychle jsem odešel. Pak jsem začal utíkat a ony se rozběhly za mnou. Přenesl jsem se krátce v čase zpátky, ale ony to dokázaly také. Běžely pořád za mnou a já jsem už pomalu ztrácel dech. Pak jsem se posunul zpět o několik hodin. Bylo dokonce ráno, ale ony byly pořád za mnou. Vběhl jsem do budovy a chtěl jsem se jim ztratit. Schválně jsem šel po schodišti na střechu. Tam jsem si sedl a začal jsem prudce dýchat. Chtěl jsem si odpočinout. Najednou tu byly zas. Běžely za mnou, ale já jim neměl kde utéct. Uvědomil jsem si, že jsem byl na budově, před kterou za tři dny měla stát dodávka plná slámy. Rozběhl jsem se ze střechy v naději, že se stihnu přenést dopředu. V pádě jsem začal točit s datumovkou. Asi v půlce jsem se stihl přenést. Bum! Spadl jsem do slámy, tam kam jsem chtěl. Podíval jsem se kolem sebe a viděl jsem své já, jak se na mě dívá. Když jsem se na chvíli podíval jinam, schoval jsem se za dodávku a přesunul jsem se zpět v čase. Byl jsem v tom dni, ve kterém jsem začínal tuto moji cestu, takže jsem měl pořád volno. Šel jsem domů a cestou jsem přemýšlel, co to vlastně byly za osoby? A proč jim nic nedělala změna času? To jsem ještě nevěděl, že jsou to Časové skvrny.

Další pokračování už zítra…