Váza aneb dětský smysl pro spravedlnost ze starých časů

Po dlouhé době jsem tu vázu uviděl znovu. Byla to váza, kterou jsem si pamatoval z dětství – menší skleněná, žlutá s motivy lilií po oblých stranách. Nemohla to ale být ta samá, protože tu naši jsem jako chlapec nešťastnou náhodou rozbil. Nejprve jsem chtěl naši sekretářku, která si ji z domova přinesla do kanceláře, požádat, aby mi ji prodala, pak jsem to však neudělal. Nebyla by to stejně ta naše pravá váza a mamince, které patřila, bych ji mohl věnovat už jen na hrob.

Maminka totiž té vázy litovala pro vzpomínku, která se k ní vázala. Byla z osmi dětí, z domova odešla velmi záhy a nastoupila jako kuchařka v rodině pražského klenotníka. Když ji jeho manželka přijímala, otázala se jí, zdali jí nebude vadit, že jsou Židé.

Maminka pocházela z malé vesničky v jižních Čechách, kde v sousedství byla původně ryze německá vesnice. Po několika desetiletích se obě národnosti promíchaly, Němci obohatili okolní české vesnice o řadu německých příjmení, česká příjmení se objevila v německé vesnici. K místnímu smíšenému koloritu patříval drobný židovský obchodník nebo hostinský. V kraji se různé národnosti dobře snášely, nacionální rozbroje sem nedolehly a rovněž ne antisemitismus, takže maminka nevěděla, proč by jí to mělo vadit.

V klenotníkově rodině se hovořilo jak česky, tak německy:  v zájmu živnosti jeden obchodní zástupce byl Čech a druhý rodilý Němec. Jako ve většině pražských židovských rodinách přednost však měla němčina. Pražští Židé často podporovali německé školy, německou kulturu. Nebývalo to zřejmě z nějakého nepřátelství k Čechům, ale z důvodu, že si uvědomovali výhody němčiny jako světového jazyka oproti provinční češtině.

Do českého prostředí v dřívějších dobách asimilovali velmi málo, poněkud více až v posledních letech monarchie a po vzniku Československé republiky. Tomu zabraňovalo odlišné náboženství, právě na rozdíl od přistěhovalých Němců, kteří v českém prostředí po dvou, třech generacích splývali s Čechy, tak jako Češi v německém prostředí s Němci. Rozdílná národnost znamenala tehdy méně nežli rozdíl mezi katolickým a evangelickým náboženstvím u téže národnosti.

A tak se stalo, že páteří německé menšiny a největším udržovatelem německého jazyka a kultury v Praze byli Židé. Tehdy se také říkalo, že nejlepší němčinou se mluví v Praze. Není proto divu, že z tohoto prostředí vyrostli velikáni německé literatury jako Franz Kafka, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel, Max Brod a další. Nacisté toto kulturní centrum německého jazyka zničili. Chtěli udělat Prahu “judenfrei” a udělali ji vlastně “deutschenfrei”! Našli se ovšem také čeští “vlastenci”, kteří za okupace nacistické zacházení Židům přáli: “To mají za své němčení!”.

Ale v době, o které mluvím, se teprve zakomplexovaný maniak s knírkem pod nosem se svými kumpány dral k moci a málokdo tušil, kam Evropu přivede. V Československu vládla demokracie a zdálo se, že bude trvat na věky. Později se o tom čase bude mluvit jako o “době hlubokého míru”.

Rodina měla jen jednoho syna, v té době asi pětiletého. Snad i proto, že matka nebyla zdravá a trpěla cukrovkou, jedináčkovi se věnovala všestranná zdravotní péče. Dbalo se o zdravou stravu, náležité větrání, prostě, jak to maminka označovala, chlapec byl “vychováván podle doktorů”. Například na jednu zdravotní zásadu si vzpomínám, kterou po letech uplatňovala matku u mě: i v největších mrazech má být okno pootevřené na tři centimetry.

Před vánoci odjížděla německá sloužící k rodině do Sudet. A tak dostala při loučení od rodiny nějaký dárek. Malý chlapec – “židáček”, jak maminka něžně říkala, se dal najednou do pláče. Když se ho vyptávali proč, otázal se v slzách: “A proč nedostala něco také Emilka?” Emilka – to byla moje maminka. Snažili se mu vysvětlit, že Emilka ještě neodjíždí a dárek dostane později, ale pak raději ještě zašli koupit tu vázičku, kterou chlapec šťastně předal. A to byla právě ta váza, kterou jsem později nešťastně rozbil.

Vázička byla vzpomínkou na naivní dětský smysl pro spravedlnost chlapce, po kterém zůstalo jen jméno mezi ostatními jmény obětí holocaustu na stěnách pražské Pinkasovy synagógy. A protože většinu jmen díky nedbalosti minulého režimu zničila voda a povětrnostní vlivy a dosud nebyla obnovena, tedy možná ani to ne…

Autor:  Josef Procházka, r. 1991

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *