Zrcadlo – Hana Vrbová část 13.

zrcadlo

Co má duše v zrcadle každý den vídá? Jak mne to, co nazývám já, pojídá. 

Viktorie si udělala malý cílený výlet na náměstí městečka. Od včerejška se bála zavřít oči, stále měla v mysli vypálenou onu děsivou fotografii a jediné slovíčko. Pozření. Něco onu ženu sežralo zevnitř, nepostihlo to však její tělo ale ducha. Oči okna do duše a ona žena o ně přišla. Viktorie si střízlivě musela přiznat své vyděšení, které se promítlo ve ztotožnění ženy z fotografie s Claudií. Ženiny rysy nebylo možné rozpoznat, natolik ztratila svou lidskou tvář. Vyvstaly však jiné otázky. Co matka měla společného s oním spolkem lovců? Co to je v ampulce za tekutinu? A především: Kde matka k fotografiím přišla?  Sžíravá nejistota ji dovedla před budovu policie. Toužila najít Kárlova vraha a jednou provždy ukončit zhoubné domněnky a stíny nejistot. Nerozhodná dívka přešlapovala před vchodem do budovy. Opravdu toužíš znát pravdu? Co když vše ukáže na tebe? Už jednou si zabila svou nepozorností a teď, když si tvé podvědomí dělá, co chce se to mohlo stát znovu. Viktorii neznámá myšlenka zarazila v pohybu. Ta fotografie se ti do rukou nedostala náhodou. Nevídáš snad něco podobného ve svých snech? Nejsou ty oči stejně temné jako bruneta v pyžamu?  Viktorie zaskočena svými úvahami se nerozhodně rozhlédla po malém náměstí. Historická kašna, dominanta městečka, jindy obklopena turisty s dětmi chladící se průzračnou vodou nyní zela prázdnotou. Okrouhlá kamenná nádržka na vodu se leskla ledem, dvojice svatých pokrývala bílá přikrývka jinovatky. Kolem načervenalých dívčiných uší prolétl mrazivý vánek nesoucí vzdálený dětský smích. Do mysli se vloudily neznámé vzpomínky, vidiny, jenž ji kradou klidný spánek. Dvě rusovlasé dívenky pobíhaly po zeleném trávníku, malé ručky objímaly drsné kmeny stromů. Holé větve ovocných stromků skýtaly skrýš, i rozhled po velké zahradě. Pár jehličnanů rostlo opodál sadu. Jazykem větru a jehličí se vysmívaly svým stále nahým bratrům, pomsta za barevné listí, jímž se ještě nedávno chlubily. Baculatá tvářička se přitiskla k teplé kůře, dětské nevinné srdce tlouklo a strom tento rychlí kvapík do sebe pohlcoval. Druhá tvářička na vlas podobná prvé se s velkým úsměvem řítila vstříc své sestře. Jakmile dostihla svou věrnou kopii, přitiskla prstíky od hlíny na ramena své sestry. Blátěné prstíky se vyrýsovaly na rudém kabátku a zelená očka škodolibě zkoumala svůj výtvor. Nežli se nadála i na jejím modrém kabátku se rýsovala šmouha. Dívenka v rudém kabátku se usmívala s rukou vztyčenou nad hlavou. Pět malých prstíků se lesklo špínou a mávalo před sestřiným obličejem plným zloby. Horní nakrčený rtík se však při pohledu na ušmudlaný dětský obličejík vyhladil v úsměv. Natáhla ručku v modrém kabátku vstříc své rozjasněné sestře. Drobné ručky se do sebe zaklesly v němém slibu věčného přátelství. Společnými silami u paty stromu zakopávali malý poklad. Dřevěnou krabičku se železným kováním, které ukrývalo malý kousek zrcátka z tatínkovy ložnice.  

,,Tady tatínkovi už neublíží,“ ohodnotila společný výtvor jedna z dívenek. Sestra se nedala zahanbit a také přidala svou slavnostní řeč.  

,,Musíme Ji zakopat pořádně. Slyšela jsem babičku, jak říká, že je nemožné se Jí zbavit. A v pohádkách pekelník vždycky podvádí, nesmíme se nechat oklamat,“ varovala důležitým hláskem svou sestru. Kývly na sebe ve znamení souznění a krabičku pořádně zakopaly. Viktorie si promnula bolestivé spánky a své fantasii se musela zasmát. Vždy toužila po sourozenci. Po večerech plné osamění si představovala dívenku stejnou, jako byla ona sama. Hrávaly by si se společnými hračkami, šily šatičky pro panenky a až by byly větší, debatovaly by celé noci o klucích a snily o svém panu božském. Viktorie se svého nároku na lásku vzdala, společně s nárokem na emoce. Po matčině smrti se v ní potlačené pocity probouzeli k životu a dívka je vítala obezřetnou opatrností. Přesto již nikdy nebude normální. Příliš ji stahovala minulost a matčino dědictví v tajemstvích, lžích a odkazu Šelmy. S těžkým povzdechem vstoupila do policejní stanice. Ve dveřích kanceláře ji přivítal Robertův vřelý úsměv. Nebyl hraný, jak očekávala, ale skutečně ji rád viděl. Cítila, jak dávné přátelství opět ožívá. Shlédla na své ruce plné tvarohového dortu a zákusků z listového těsta. V noci se potřebovala zabavit. Vytěsnit z hlavy vraždu, rozhovor s Claudií i Albertem. Zapomenout na Šelmu uzamčenou v malé dřevěné krabičce.  

,,Tady jsem vám něco malého přinesla. Anna mi moc pomohla smířit se s matčinou smrtí a už bylo potřeba oprášit staré rodinné recepty,“ osvětlila svou náruč plnou sladkostí a položila krabice na pracovní stůl. Hned se kolem stolu sešli všichni pracovníci stanice. Viktorie kolem sebe slyšela pouze slastné mlaskání a chválu na její pekařské umění.  

,,Jsem rád, že ses stavila,“ řekl upřímně Robert s plnou pusou tvarohového dortu. 

,,Můžeme to co nejrychleji vyřídit?“ Požádala jej Viktorie. Přítomnost na policejní stanici jí nebyla zrovna dvakrát příjemná. Vzbuzovalo zvláštní pocity a vzpomínky na Itálii. Tak dlouho a úspěšně se policii vyhýbala, a nakonec jí vleze přímo do náruče sama. Jistě, že ti to příjemné není. Však jedna z cel už nese tvé jméno. Viktorie se otřásla pod tou myšlenkou. Robert si povšiml dívčiných nejistých nohou a unavené tváře po probdělé noci. Nabídl Viktorii židli u nedalekého pracovního stolu s počítačem a ta s vděkem přijala. 

,,Vzpomněla sis na něco nového?“ Přešel rovnou k vyšetřování Robert. Viktorie zavrtěla hlavou. Robert zklamaně přikývl a otočil monitor počítače směrem k dívce.  

,,Podle tvého popisu bychom mohli zrekonstruovat podobu toho cizince. Moc by nám to pomohlo při vyšetřování. Ptali jsme se na něj v okolí, ale nikdo kromě Anthonyho Mekenzi ho neviděl,“ poukázal na cizincovu záhadnost Robert. Viktorie se při zvuku jména automechanika s uhrančivým pohledem, jemuž usnula v náručí, zachvěla. Jeho oči barvy pražených mandlí ji pronásledovaly a nutili litovat svých odlišností od okolí. Byť poukázal na její nedostatky jako na výjimečnost  

,,Dokázala by jsi ho podrobně popsat?“ Obrátil svou pozornost k obrazovce počítače Robert. Viktoriino rozmýšlení narušovalo tiché cvakání klávesnice. Na strýcovu tvář staženou arktickými ledovci jeho chladného srdce nedokázala zapomenout. Avšak nyní si nedokázala detailně vybavit rysy cizincovi tváře. Pouze výsměšné oči dominovali jinak mlhavému obrazu jeho tváře. Následující půlhodinu sestavovali podobiznu muže, jenž městečkem bloudil jako duch.  

,,Ne ne, delší nos.“ Viktorie se kriticky zahleděla na zapadlé oči, zastíněné pod světlým hustým obočím.  Přesně vystihovaly cizincovu škodolibou radost, když sledoval odjíždějící policejní auto od jejího domu. Ovšem co se týkalo popisu zbytku tváře, portrét se dívce zdál stále mizerný. Nakonec se smířila s nedokonalostí vlastní paměti a přehnané kritiky a líčení cizince ukončila.  

,,Tak můžeme začít s pátráním toho cizince.“ Prohlížel si Robert spokojeně společné dílo. 

,,To nebude potřeba.“ Odpověděl náhle mužský hlas ve dveřích stanice. Holohlavý muž, jehož podobu Viktorie společnými silami vyobrazila na monitoru, se tu nečekaně objevil sám.  

Desinfekcí nasládlou recepcí nemocnice sv. Augusta vířily vášnivé pohledy sestřičky, jimiž zahrnovala policistu stojícího u vchodu. Světlé vlasy si v pramínkách natáčela na prsty. Své čokoládové oči obracela až podezřele často k pohlednému policistovi, který ji její pozornost oplácel. Martin se nenechal dlouho pobízet a sestřičku zahrnoval svůdnými úsměvy. Okolo pravého oka se táhla jizva ve tvaru S, která jeho obličej zdobila již roky. Díky ní a své opálené tváři působil nebezpečně, což ženy rozechvívalo. Přesto, že mu čas vrýval do tváře nové vrásky, stále byl přitažlivý. Martin vyměnil černý kabát za policejní uniformu, není to poprvé a nejspíše ani naposledy co ji má na sobě. Tmavomodrý oblek obepínal jeho vypracovanou postavu. Po dlouhé době oprašoval své staré umění lovce a svůdníka. Chyběla mu ženská společnost nabízející možnosti dobývání, vzrušující luštění náznaků a gest, pocit něhy a tepla ženské péče. Mezi lovem Šelmy a opačného pohlaví nedělal rozdíly, obojí vyžadovalo umění lovce. Bratři a sestry v jeho rodině mohli založit vlastní rodiny, a přesto vykonávat službu lovce ale Martin odmítl brát na svá bedra ohrožení, které by případné ženě přinesl. Byl by mnohem zranitelnější, neboť by po něm bylo vyžadováno brát ohled na svou rodinu. Teplo domova, společnost a výhody rodiny v jeho očích nevyvážily břemena a okovy, jimiž by byl svázán. Obrnil tedy své srdce stejně tak jako jeho přítel a žil pouze pro lov. Spokojil se s životem kočovníka a užíval si jiskřivé signály, jež k němu vysílala kráska za recepčním pultem. 

,, Že ty ženské nenecháš taky chvíli vydechnout. Pozornost v přítomnosti ti trochu uniká milý příteli,“ ohodnotil jiskřivou atmosféru příchozí Anthony. Svým příchodem vyrušil svého bratra od příjemných představ, v kterých hlavní hrdinkou byla ona sestřička. Martin se instinktivně připravil na jízlivou poznámku, jakmile zaslechl charakterizující Anthonyho chůzi. Mírně kulhal na levou nohu, tudíž jeho kroky byly trochu těžkopádné. Obyčejný člověk by si toho nepovšiml, ale v jeho uších kroky hrály nerytmické bicí. Bum klap, bum klap. Martin se nehodlal se vzdát svých libých představ. 

,, Ba naopak. Právě v přítomnosti tvořím budoucnost a věř mi, že tahle stojí za trochu riskantní nepozornosti vůči přítomnosti,“ vyznal se ze svých představ Martin.  

,,Snění patří ke spánku a odpočinku nikoliv k bdělému dni. Nešikovnost a hloupost neexistuje, existuje pouze nepozornost. Čím větší blbec tím je víc nepozorný,“ odpověděl na němou výtku ohledně jeho neschopnosti oddat se snění Anthony s úsměvem. Chybělo mu společné škádlení a bratrské popichování.   

,,Nejsem zas tak nepozorný abych se proměnil v blbce. Mám na srdci první pravidlo velmi zřetelně ale je škoda nevyužít kouzel vlastní fantazie. Alespoň v něčem můžu poučovat já tebe, drahý bratře,“ pousmál se na svého přítele Martin. První pravidlo lovce: vždy udržuj bdělou přítomnost. Pokud se u nějaké činnosti nudíš, je to pouze signál tvé nepozornosti. Přiliž se zaobíráš budoucností, která se jeví lákavěji nežli to, kde jsi teď ale až tam dorazíš, opět budeš myslí v budoucnosti. Tak nikdy nedojdeš spokojenosti. Myšlenky na minulost ochromují a vybízejí k porovnávání. Náhle se ti zdá, že časy minulé byly lepší nežli ty přítomné. Opět je to pouze cesta k nespokojenosti. Udrž si tedy bdělou přítomnost, svůj poklad nitra a Šelma ti neunikne. Anthony si dobře vzpomínal na slova mistra a následné krušné chvíle kdy se tomuto umění učil. Nemusel měnit nic ze svého charakteru, jak prvně předpokládal, ani po něm nebyly vyžadovány zvláštní pravidla. Pouze musel, přetnou koloběh myšlenek, v němž se nacházel a plnohodnotně vnímat přítomnost okamžiku. To byl pouze první krok na dlouhé cestě k osvobození z hodnocení, porovnávání a souzení.  

,,Taky se mi po nich stýskalo,“ přiznal s úsměvem Anthony a upravil si policejní uniformu na ramenou, byla mu trochu těsná. Společně zamířily do nitra nemocnice. K Martinově lítosti to však nebylo směrem k recepci ale do podzemního komplexu nemocnice, kde se nacházela pitevna. Cestou do temnoty chodby, 

kam se živí moc nedostanou, vytáhl Martin svůj malý zápisník.  

,,Tys oběť znal víc nežli já takže tě nebudu unavovat popisem Kárla Tilmana. Policie nezjistila nic, což se dalo předpokládat. Šelma si pohrála, Kárl musel hostitele pěkně naštvat,“ zhodnotil své poznámky z vyšetřování Martin.  

,,Řekni kdy ta potvora naštvaná není,“ broukl v odpověď Anthony. Zaklepali na dveře u vchodu do prostor pitevny. Z ocelových dveří vyšla postava v modrém plášti. Oba muže překvapila nejen vůně levandule vycházející z ,,ordinace“ ale také mladá tvář lékaře. 

,,Á vy jste určitě ti objednaní policisté že?“ Anthonyho zamrazilo při výběru slov mladého praktikanta, obzvlášť slovo objednaní se mu moc nelíbilo. Nežli jeden z nich stačil odpovědět pobízel je lékař do nitra svého království.  

,,Dobře tedy zopakuji to, co jsem už řekl vašim kolegům,“ promluvil otráveně mladý lékař. Zamířil k odlehlému stolu, kde se pod plachtou rýsovalo tělo. Vzhledem k objemu to tedy byl kus, kdysi živé váhy. 

,, Doufám, že máte silné žaludky, jeden váš kolega se mi tu při ohledání pozvracel. Támhle je když tak umyvadlo.“ Upozornil je doktor těsně před tím, nežli odhrnul prostěradlo. Anthony na chvíli zadržel dech, první pohled dílo Šelmy byl vždy nejhorší. Chvíli trvalo, nežli na pohled přivykl i přesto, že obdobných těl viděl stovky. 

,, Mrtvý zemřel okamžitě po otevření hrudníku. Ostrým předmětem pachatel otevřel hrudní koš, prolámal se žebry a vytrhl srdce. Na očních víčkách jsme nalezly dvě mince, ničím zvláštní ale nejzajímavějším nálezem, byla látka nalezená v ústech oběti. Na místě činu nebyly žádné otisky prstů ani stopy cizorodé krve. Pachatel musel mít velikou sílu, aby oběť povalil, natož, aby jí vytrhl srdce. Srdce se nenašlo. Teda pánové, kdybych netušil, že byl nalezen v bytě. Řekl bych, že byl mumifikován,“ ohodnotil precizní práci Šelmy doktor. Martin stál strnule nad mrtvolou a zdálo se, že zděšením zkameněl. Opak byl však pravdou, zkušeným pohledem prohledával tělo a věnoval se i nejpatrnějším detailům či odchylkám. Anthony také se zaujetím zkoumal zohyzděné tělo na stole. Šelma jde jako první po srdci, ohni života i emocí, jimiž se živí. Ucpaná ústa napovídala, že oběť používala ve svém životě hlavně jazyk, a tak jej Šelma o něj připravila, aby jej nemohl využívat proti ní i po smrti. Způsob vraždy vypovídal spíše o hostiteli nežli o Šelmě samotné. Hostitel si zakládal na řádu a preciznosti. Vše mělo svůj důvod a místo, nepřipouštěly se výjimky či ústupky. Mince na očích značili lítost a odpuštění. Byla to daň za prohřešek a vykoupení nebožtíka u převozníka, aby podle staré Řecké tradice došel klidu. Šelma posedla člověka uvědomující si svou moc i cestu věčné duše. Opatrnou i plnou pochopení pro slabosti druhých. Pohledem se střetl se svým kolegou a zachytil jeho signál k odchodu, mají, co potřebují. 

,,Děkujeme za prohlídku, ale myslím že bylo toho pro dnešek už dost,“ promluvil k doktorovi vyčkávající na zelené tváře policistů, Anthony. Doktor zklamaně zakryl tělo plachtou.  

,,Jistě, kdybyste cokoliv potřebovali pánové, budete muset jednat s pozůstalými. Příští týden si pro něho přijedou, klasický postup vždyť to znáte.“ Vyprovázel je slovy doktor k východu. Jakmile se za nimi zavřely dveře na Martinovi ulpěl Anthonyho pohled plný očekávání. 

,,Našel jsem stopy po nehtech. Drobné půlměsíčky značí o ženě. A taky měla zrzavé vlasy, jeden jsem našel. Neměla ta tvá doktorka rudé vlasy?“ Otázal se bratra Martin. Anthony horečně uvažoval. Všechny drobnosti ukazovaly na jediného pachatele, ale Anthony se tomu zdráhal uvěřit.  

,,Claudie Wágnerová a Viktorie Faltusová jsou jediné zrzky v Marns. Claudie je psycholožka, která léčí Viktorii z dětských běsů,“ ozřejmil Anthony. Martin se rozpustile usmál.  

,,Běsy? Tak to je jasné. Kde ta rudovlasá květinka bydlí?“ Poukázal na zřejmou stopu Šelmy Martin. Anthony se kysele zašklebil. Cestu k malému domku na předměstí měl vpálenou do vzpomínek zřetelně. Nejednou jej napadlo projít býlími vrátky a zaklepat na malá dvířka, jež zašpinil svou podrážkou. Otevřela by mu usměvavá Viktorie a on by nad šálkem kávy, mohl znovu zkoumat hlubiny její zajímavé duše. Okouzlen touto představou se nabádal k bdělosti.  

,,Tak lehké to mít nebudeš. Běsy přeci nic neznamenají, psychické poruchy nejsou bránou Šelmy. Navíc jsem jí už prověřil, nic jsem nenašel. Spíše bych se zaměřil na doktorku. Kárl ji vydíral a taky v minulosti napadla vlastního otce.  Myslím, že trpí obdobnými problémy jako její pacienti. Víš, co se říká o kovářově kobyle,“ odporoval Martinovým úvahám Anthony.  

,,Že chodí bosa,“ pokýval hlavou na srozuměnou Martin. Věřil Tonyho úsudkům, toto město bylo koneckonců jeho rajónem. Znal místní lidi a byl důvěrně seznámen s místními poměry, aby odhalil přítomnost Šelmy.  

,,Dobrá, tedy doufám, že je to alespoň kus,“ zadoufal Martin. Anthony se nad jeho obavou pousmál. Kdyby měl hodnotit on, vítězně by vyšla drobná dívka, jejíž jméno znamenalo vítězství. Její oči válečníka jej pronásledovaly na každém kroku.  

,,Dej pozor příteli. Jiná ti srdce zlomí, ale tahle ho sežere. Ostatně jak ses sám přesvědčil,“ dobíral si bratra Anthony.  

,,Neměj péči. A nemysli si, že jsem vypadl ze cviku. Dobře vím, na co jsi myslel. Ta Viktorie musí být opravdu nádherná, když takový puritán jako ty nad ní uvažuje,“ udeřil na správné bratrovo místo Martin.   

,,Nesnáším, když se mi hrabeš v myšlenkách,“ přiznal tím správnost přítelova úsudku Anthony.  

,,Ne v myšlenkách ale v tělesných náznacích a postoji,“ upřesnil svůj um Martin.  

,,To je to samé,“ utrousil Anthony.  

Muž otevřel vyřezávané dveře kruhovitého stanu dovezeného z planin Mongolska a galantně otevřel rudovlasé dívce dveře. Sluneční paprsky prosvítaly skrze jehličí borovic a dopadaly na barevné ornamenty prošité zlatou nití. Mráz a podzimní skomírající slunce z bílé plachty vytahovalo omamnou vůni pelyňku. Viktorii omámily vůně a barevné vjemy čajovny. Společně se svým doprovodem usedla ke stolu a objednala si jasmínový čaj. Muž usedl naproti a objednal si totéž. Viktorie se rozhlédla po čajovně. Nikdy takové místo nenavštívila, ani neměla tušení, že se za městečkem nachází obdobná oáza klidu a vůní. Když strýc dorazil na policejní stanici podat výpověď a své alibi ohledně vraždy v městečku, nabídl dívce bližší seznámení. Představil se jako Zdeněk Faltus a nazýval Viktorii neteří. Viktorie omámena přítomností člena rodiny, jenž se jí nedávno rozpadla, ihned souhlasila. Strýc přišel s návrhem seznámit se a povzpomínat na rodinu v teple nedaleké čajovny. Dívce se i přes Robertův skeptický pohled a následné opatrné otázky zdál onen nápad více nežli přitažlivý. Vzájemně se měřily pohledy a upíjeli horký lahodný čaj. Ledově modrozelené oči ji pozorně sledovaly, pohledem dravce. Takhle přeci příbuzný nehledí na svou neteř, jako na kus masa vystavený ve výloze. Teď se strýcův levý koutek mírně pozvedl do úšklebku. Líbí se mu snad, že se v jeho společnosti cítí nesvá? Uvažovala Viktorie ostražitě. Očividně věděl na co myslí a v odpověď se jeho rty roztáhly do širšího úsměvu. ,,Nemusíš být ze mě nesvá. Já tě neukousnu,“ prohodil uvolněně Zdeněk.  

,,Nejsem nesvá, pouze zaražená. Vůbec jsem nevěděla, že mám strýce. Mamka o tobě nikdy nemluvila.“ Pochybnosti se výrazně odrážely v tichém dívčině hlase. Zacítila závan chladu, otáčela se kolem, zda někdo neotevřel okno. Ne, chlad vycházel z mužova těla, elegantně upíjející čaj. Jeho postoj napovídal, že jej svou nedůvěrou urazila. Viktorie se však divila jeho naivnímu očekávání dívčiny vřelosti. Přeci neskočí cizímu muži kolem krku pouze pro jedno slovíčko. Pozorně si prohlížela jeho tvář a pátrala po důkazech, jenž by potvrzovala jeho slova, jimiž se označil za strýce. Konečně jej měla dost blízko na to, aby jeho rysy porovnala se fotografií otce či svými. Nic. ,,Stále mi nevěříš, co? Jsi celá Marie, ta taky byla věčně v pozoru jako zajíc. S Marií jsme si nikdy nepadli do oka a po smrti mého bratra kontakty přerušila úplně. Nikdy mě nebrala vážně. Byl jsem podle ní mladý neposeda, co neví jak naložit se svým životem. Nikdy jsem nepochopil její vášeň pro disciplínu. Žila, jako vařila podle receptů. Proto mě překvapilo, když z vesnice ze dne na den zmizela a to i s tebou,“ snažil se získat dívčinu důvěru popisem člena rodiny, avšak pouze si tím vysloužil dívčinu hlubší nedůvěru. ,,Tak to jsi mamku moc neznal. Spontánnost bylo její druhé jméno. Vařila výhradně podle vlastních představ a kuchařky a recepty brala jako normy staré doby. Ona žila přítomností. Její motto v kuchyni i v životě bylo prosté ale o to více moudré: Bůh nám seslal jídlo, čert kuchaře a pak lékaře,“ utrousila rázně Viktorie. Strýc se jejímu kousavému tónu pousmál, ale až příliš okatě dával najevo svůj nadhled.  

,,Marie, o které jsem mluvil byla z osmnáct let staré minulosti. Člověk se mění a je pošetilé držet se tvrzení a představ staré týden, natož několik let,“ vysvětlil neshodnost v popisu ztraceného člena rodiny Zdeněk. Viktorie i přes svou silnou nedůvěru byla odhodlaná tohoto se tkání využít. V hlavě si seřazovala otázky ohledně spolku lovců, významu slova Šelma a starého domova, včetně skutečného důvodu matčina útěku z ponurému panství.  

,,Budiž, co tě sem tedy přivedlo po tolika letech? Můj táta zemřel, když mi bylo pět let. To je dost dlouhá doba nato, aby ses u nás ohlásil dříve a to nezmiňuji tvou absenci po mém boku, když mamka zemřela. To strýcové přeci dělají ne? Pomáhají svým neteřím překonat těžké zkoušky života,“ udeřila dívka na strýcovu podivnou návštěvu. Strýc se nenechal zastrašit dívčiným chladem.  

,,Hledal jsem tě celé roky Viki. Můžu ti tak říkat?“ Ujistil se Zdeněk. Dívka přikývla.  

,,Smrt mého bratra tvou matku velmi ranila. Uzavřela se před námi do sebe a pak beze stopy zmizela. Nenechala jedinou zprávu, nebo vodítko, které by naznačilo, kam s tebou odjela. Bylo to od ní velmi kruté. Sotva se tvoje babička s dědou vzpamatovali ze ztráty syna, byla jim uzmuta i vnučka,“ procedil skrze zuby zlostně strýc. Viktorii se nechtělo věřit jeho popisu milující matky, kterou znala. Marie by nic takového neudělala, vždy byla laskavá a ochotna nabídnout pomocnou ruku.  

,,Ale myslím si, že jsem k tomu přispěl i já. Vinila mě z bratrovy smrti. To já měl tehdy skončit rozdrcený pod kamenem, to mé jméno mělo být na náhrobku ne jeho. Potřeboval jsem si prohodit směny a on ji za mě ochotně vzal. Jenom kvůli párty se starými přáteli přišel tvůj otec o život. Budu si to vyčítat do konce života a tvář plná obvinění tvé matky mi vrážela nože do zad, kdykoliv mě viděla. Měla jsi ji slyšet, jakými jmény mě nazvala. Není divu, že se o mně před tebou nezmínila,“ vysvětlil rodinou atmosféru strýc. Viktorie však cítila osten falše, ale nemohla určit, kde v jeho vyprávění je zapíchnut. Nebo byl v jeho očích či hlasu? Zdeněk v zoufalé touze po důvěře dal všanc vše, co měl.  

,,Zeptej se na cokoliv a já ti odpovím. Cokoliv v čem máš pochybnosti.“ Tato nabídka Viktorii hrála do karet. Sebrala odvahu a vytáhla otázku se zakázaným slovíčkem přinášející smrt.  

,,Co víš o Šelmě?“ Zašeptal s bázní dívka. Strýc se zatvářil zmateně a dívka na malou chvíli pojala podezření, že ono slovo snad slyší poprvé.  

,,Jak o ni víš?“ Přimhouřil oči Zdeněk do ostražitých škvírek. Viktorie se zatvářila rozladěně, svými otázkami pouze získával čas na výmysly.  

,,Já se ptala první. Matka o ní věděla ze starého domova, pokud o ní nic nevíš ty, pak je tvá verze o strýci děravá jako cedník,“ ujistila Zdeňka o své zkoušce Viktorie. Zdeněk se nenechal zastrašit dívčiným postojem proti němu a škodolibě se usmál.  

,,Pak jistě víš, co ono slovo doprovází.  Jsem si jist, že ses zajímala o svůj původ a internet není věcí neznámou. Co ses dozvěděla? Budu hádat. Smrt, vraždy, nevysvětlitelná zmizení. Hrůzné nálezy těch, kteří zmizeli beze stop.  Něco v tom kraji zabíjí a tvá matka to věděla,“ zašeptal vzrušeně do dívčiny pobledlé tváře. Viktorie se nad jeho slovy zamračila.   

,,Před chvílí jsi tvrdil, že smrt mého otce, mou matku vyhnala ze starého domova,“ poukázala na nesrovnalost v jeho vyprávění Viktorie. Zdeněk se sebejistě naklonil blíže k dívce.  

,,A kdo si myslíš, že jej zabil, hm? Nebyla to nehoda, nic v tom prokletém místě není nehoda. Ta zeď, na které jsme měli pracovat, patřila šlechtickému rodu Mansfeldů. Byla to jejich rujna, kterou jsme museli opravit. Celá staletí tam ta barabizna stojí a najednou, když se přímo pod ní objeví živý člověk, se rozpadne? Moc náhod pohromadě a já náhodám nevěřím. Ta věc je ve zdech panství, ve zřícenině hradu. Plíží se to lesem, zemí a pozře to každého, kdo se přiblíží moc blízko,“ šeptal vzrušeně Zdeněk. Viktorie sebou při slovu pozření polekaně trhla. Vybavila si onu fotografii znázorňující důsledky pozření démonem. Strýc vycítil nejistotu pod dívčinýma nohama a chystal se do útoku s cílem prolomit její hradby nedůvěry.  

,,Viděla jsi tu věc, že jo? Jako malá. Marie zmizela záhy po smrti tvého otce. To ty jsi ho našla pod kamením a přivedla k místu neštěstí místní. Pamatuješ?“ Strýcovo vyprávění vyplňovalo mezery v její paměti. Muž v pyžamu, démon uvězněný v zrcadle, Claudiin poznatek, že běsy pocházejí z jejího dětství a to prokleté slovo Šelma. Vše zapadalo do sebe a ztvárnilo celek. Dívčino zaražené mlčení Zdeňka uspokojilo, dobil její hrad důvěry.  

,,Zdá se mi o Ní ve snech. Stín bez určitého tvaru, s temnýma očima, které září v okolní tmě, jako dva citríny. Nenávistné a tak hladové.,“ popsala Šelmu rozechvělým hlasem dívka.  Strýc pokýval hlavou na srozuměnou. 

,,Stejně jako malba na hradě,“ potvrdil její popis Šelmy Zdeněk. ,,Co přesně je ta věc zač?“ Odmítala tu stvůru oslovovat jménem. Vyslovila bys pouze své jméno. Zarazila dívku zvláštní myšlenka. Zdeněk pokrčil rameny spokojen s dívčiným zájmem. Zájem znamenal ochotu naslouchat  toho hodlal plně využít.  

,,Jak si řekla. Stín, který zabíjí. Nikdo kromě místních legendy o ní nebere vážně. Pro turisty a přistěhovalce je pouze senzací nebo báchorkou ale netuší, co se v okolních lesích skrývá za stvůru. Okolí nás pokládá za pověrčivé blázny, naší víru zesměšňují, k našemu varování se staví odmítavě a agresivně ale naše opatrnost a podivné chování má svůj důvod. Díky nim nemusíme opouštět své domovy a především přežijeme,“ při plamenem popisu Šelmy zahořely Zdeňkovy oči vášní. Viktorie se však k jeho vyobrazení démona stavěla skepticky. Obraz Šelmy v jakékoliv podobě byl děsivý a vyvolával přesvědčení, že již pouhá myšlenka na ni zabíjí, ale přepadaly jí pochybnosti. Nezveličují pouze to, co v sobě člověk nese? Nedávají formu a jména pouze stínu, který zahlédli sami v sobě a místo toho, aby jej tam také hledali, obrací se ke světu? Viktorie měla stále v mysli fotografii znázorňující pozření. Onen stín nestál před zrcadlem, ale byl v něm.  

,,Není to trochu přehnané jednání? Je to jen stín, děsivý pravda ale pouze stín,“ vyslovila své pochybnosti dívka. Zdeněk se zklamaně od dívky odklonil. V mlčenlivém zamyšlení odvracel od své neteře zrak. Nakonec se s hlubokým nádechem naklonit těsně k dívce. S tváří jen pár centimetrů od její se posměšně pousmál.  

,,Viděla jsi někdy, někoho koho ten pouhý stín napadl? Nemyslím důsledky, jako u tvého otce ale přímo útok?“ Otázal se s pozvednutým obočím Zdeněk. Viktorie váhavě zavrtěla hlavou. Ve snech se ji vždy zjevovaly pouze oběti a útočník, nikoliv útok sám. Zdeněk se sám pro sebe pousmál.  

,,Vidět znamená uvěřit a v té chvíli není žádné jednání přehnané. Tomu tě zřejmě chtěla Marie ušetřit,“ pronesl lítostivě Zdeněk. Viktorie sklopila oči k desce stolu. Nad ubrusem vyšívaným z barevných a zlatých nitek si promítala vše, co se o Šelmě dozvěděla. Stále však byly informace nedostatečné. Co to vlastně přesně je? Kde to sídlí? Odkud pochází? A jakou to má moc? Ovládla ji však jiná otázka. Zdeněk se pod temným dívčiným pohledem plným podezření zachvěl. Ty oči! Zdálo se, že mění odstín a smaragd se kalí. Přemítal čím za tak krátkou dobu získanou dívčinu důvěru, opět pozbyl.  

,,Co tě sem tedy opravdu přivedlo? Od té doby co ses tu objevil, se dějí hrůzné věci. Matka zemřela a ta brutální vražda ve městě. Spousta náhod a já na náhody také nevěřím,“ vyslovila své podezření Viktorie. Zdeněk se přimhouřil oči zděšením, neutuchající dívčinu pozornost a nezlomnost neočekával. Obvinění v dívčině hlase jej naplnil nejistotou, pohyboval se na velmi tenkém ledě.  

,,Co tím naznačuješ? Chtěl jsem jenom opět scelit rodinu. Tví prarodiče nedávno zemřeli a ty jsi jediná, kdo mi zbyl. Co je na tom špatného?“ Bránil se proti dívčinu útoku ublíženým tónem Zdeněk. Náhle se jeho tvář projasnila pochopením.  

,,Aha, myslíš si, že jsem To přivedl sebou? Kladeš mi to za vinu, že?“ Udeřil ostrým hlasem Zdeněk. Viktorie mlčela a strýcův ublížený pohled v ní vyvolal pocit provinění.  

,,Chápu. S Marií si jsi podobnější, nežli si myslíš. No přemlouvat tě nebudu ani se tě doprošovat. Jen jsem myslel, že bychom mohli začít spolu znovu, jako rodina. Ale vtírat se to do tvého života nehodlám. Takže kdyby sis to rozmyslela, najdeš mě v přírodní rezervaci za městem. Mám tam pronajatou chatu,“ informoval Zdeněk dívku hlasem prosycený smutkem. Viktorie mlčela byť její nitro křičelo ať se proboha vzpamatuje. Odhání od sebe jediného člověka, který by ji mohl pochopit. Strýce, který je zasvěcený v záhadách a děsivých tajemstvích Šelmy.  

,,Rád jsem tě poznal,“ řekl směrem k mlčenlivé dívce Zdeněk a zvedal se k odchodu. Viktorií prostoupila panika.  

,,Počkej!“ vyhrkla se staženým hrdlem dívka a zadržela jej rukou v odchodu. Pevně sevřela víčka k sobě, hanbila se za svou odtažitost. ,,Nechtěla jsem se tě dotknout. Jen po tom všem je pro mě těžké se někomu otevřít, natož mu důvěřovat. Ale ráda bych tě blíže poznala.,“ vyslovila své vroucné přání Viktorie. Zdeněk znovu usedl na židli. Viktorii odlehlo, bylo to dobré znamení.  

,,Co kdybychom na to všechno zapomněli a začali znovu? Co říkáš?“ přednesl dívce lákavou nabídku. Viktorie s radostí souhlasila. P celou dobu v čajovně nezávazně probírali své životy ale o Šelmě a prokletí ležící na rodném kraji nepadlo jediné slůvko. Soumrak padající nad městem popohnal dívku k rozloučení se strýcem.  

,,Zítra má mamka poslední rozloučení na místním hřbitově. Přijdeš?“ Ujišťovala se o jeho účasti Viktorie nejistým hlasem. Doufala v jeho přítomnost a podporu. Zdeněk se z dívčiny nabídky radoval.  

,,Samozřejmě,“ přislíbil svou účast s úsměvem na rtech. 

UŽ V ZÍTRA POSLEDNÍ DÍL POVÍDKY ZRCADLO + POVÍDKA KE STAŽENÍ!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *