Zrcadlo – Hana Vrbová část 12.

zrcadlo

Světla lamp stále osvětlovala ulice, přestože se již na obzoru objevily první paprsky světla. Ospalé město působilo po ránu opuštěně a bez života. Dokonce i nebe si navlíklo k této pochmurné příležitosti šedavý oblek. Pár kapek ranní rosy ulpělo na ramenou jediných dvou obyvatelů ulice. Muži skrývající se pod rouškou stínu, jež tu na poslední protest zanechala minulá noc, se obezřetně rozhlíželi po okolních domech.  

,,Jsme tu správně. Adresa i ulice sedí,“ promluvil menší z mužů. Před očima svého kolegy držel malý zápisník s útržkem z místních novin.  

,, Ulice Bad Sank… Bad Sankt Leo….. to je teda název. Není divu, že ho našli až za tak dlouho. Ulice Bad Sankt Leonhard im Lavanttal, květinový klub Marns. V bytě bydlel s matkou, ale ta odjela mimo město k příbuzným už před třemi dny. Byt je nad krámkem a ten je teď zavřený. Sousedy nemají, ideální podmínky pro naši práci,“ pochvaloval si muž v malém kabátu. Jeho kolega se znovu rozhlédl po okolí, důkladně zkontrolovat závěsy v oknech naproti stojících domů. Znal tyto malé komunity, v jedné takové on sám vyrůstal. Bylo to místo, kde každý znal každého a v paměti se uchovávali i nepodstatné drobnosti.  

,,Vše hraje pro nás, má se to tedy stát. Ale možná to ani není to, co hledáme. Přece bych Ji nepřehlédl,“ uvažoval muž ve velkém kabátu. Kolega jej povzbudivě poplácal po zádech.  

,,Ona o sobě nedává vědět, dokud nezabíjí. Bylo jen otázkou času, kdy si tě tu najde Tony, proto jsme tu. Šelma potřebuje svého lovce,“ odpověděl na nevyřčené obavy svého přítele kolega. Anthony si prstem přejel po prameni šedivých vlasů a kývl na svého přítele. Muž s jizvou ve tváři připomínající S pozvedl jeden koutek do potěšeného úsměvu. Do kapsy schoval zápisky a spokojeně si promnul ruce. Už dlouho nebyl na lovu a zatraceně mu to chybělo.  

,, Jak je možné, že vždycky padne její volba na můj rajón. Sotva se začlením už, abych mizel. Je to k vzteku, Martine,“ postěžoval si bratrovi Anthony a zmizel v útrobách domu. Martin s bratrem srovnal krok.  

,,Právě proto, moc na ni myslíš a tím ji přivábíš. Na mě kašle a ani nevíš, jak moc mi tohle chybělo. Od té doby, co se lidé učí ovládat vlastní mysl a pochopit její mechanismy, pozbyla půdy pro posedlosti, “ postěžoval si na absenci aktivit lovce Martin. Anthony však jeho názor nesdílel. Posedlosti tu stále jsou i propasti, do kterých se člověk vrhá pouze mají jiný kabát.  

,,Mýlíš se milí příteli, právě proto její vliv roste. Působí skrytě a už pro své přežití nepotřebuje lidské tělo.To mě na dnešní době dělá největší starosti.“  Dveře bytu, kde se odehrálo poslední představení Kárla Tilmana našli brzy. Martin neváhal a s nadšením vytáhl pouzdro se svým nářadíčkem. Pouzdro ukrývalo sadu ručně vyrobených paklíčů, na něž byl patřičně hrdý. S tímhle pokladem v kapse pro něj dveře neznamenaly žádnou překážku.   

,,Máš nějaké podezření?“ Otázal se bratra mezitím, co se seznamoval s bezpečnostním zámkem dveří.   

,,Měl jsem, ale nepotvrdilo se. Další připadá v úvahu místní doktor, Albert Ševčík. Byl vydíraný obětí, hypotéka a manželka, která už není schopná pomáhat se splátkou. V jeho péči zemřela dlouholetá rodinná přítelkyně a oblíbená kuchařka městečka. Klade si to za vinu. Jeho tělo prozrazuje tolik napětí a víš, že Šelma po nich lační. Stačilo málo a cvak.“ Luskl prsty Anthony ve znamení probuzení Šelmy. Zpráva o úmrtí za zvláštních okolností a nález zohavené mrtvoly jej nikterak nepřekvapila, ba ji dokonce očekával. Znal pravidla, jimiž se Šelma řídí, a proto stejně jako ostatní jeho bratři nemusel na kořist dlouho čekat ani ji vycházet vstříc. Stačilo se pouze zastavit, pozorovat a držet si nadhled. Šelmu měl každý v sobě a záleželo na každém, zda tohoto démona zhmotní a vypustí.  

,,A co ten cizinec o kterém jsi mi vyprávěl?“ Nadhodil Martin. Anthony však zavrtěl odmítavě hlavou.  

,,Ne, byl to někdo místní. Oběť si vraha vpustila dovnitř, takže ho musel dobře znát. Navíc i to čím se očividně Kárl rád zabýval, podle způsobu smrti. Kárl Tilman hledal špínu v soukromí druhých a pak informace prodával nebo z nich těžil. Ale to neznamená, že mi ten cizinec starosti nedělá. Až moc dobře se vyzná ve sledování, dokonce se snažil slídit i u mě.“ Martina tato informace značně znepokojila.   

,,Myslíš, že je to někdo od nás? To by se patřičně ohlásil,“ doplnil následně bratrovi úvahy.  

,,Nemyslím si, že je od nás. Podle mě po něčem pátrá a já jen doufám, že ne po tom samém, co my.“  Cvakl zámek a vpustil dva lovce do prostor bytu. Minuta a dvacet pět vteřin. Přesně takovou dobu trvalo, nežli dveře povolily pod Martinovými zručnými prsty. Na slunci ošlehané tváři se objevil vítězný úsměv, jeho nový rekord. Nasadili si rukavice a návleky na boty, nesměli po sobě zanechat jedinou stopu. Anthony se rozhlédl po skromném bytu. Velká televize, křeslo a gauč byli jediným vybavením obýváku. Malá kuchyňka ve vedlejší místnosti plná odpadků a velká ložnice. Pod schody vedoucí z krámku do horního bytu si všimli dalších dveří, patrně vchod do bytu matky oběti.  

,,Tony pojď se podívat na tohle,“ vyrušil Anthonyho v prohlídce bratr. Martin odhrnul koberec a odhalil malý obrázek nakreslený krví. Ani jeden nečekal, že tu po policii něco naleznou. Muži zákona zničí většinu důkazů, a to jim dost stěžuje pátrání. Ovšem někdy Šelma zanechá stopy viditelné pouze zkušenému oku. Anthony si při pohledu na obrázek odevzdaně povzdechl. Nemýlil se, Šelma opět udeřila a obrázek toho byl důkazem.  

,,Ta potvora si z nás dělá žerty. Věděla, že sem přijdeme,“ ohodnotil malý výtvor Martin. Obrázek na ně křičel své poselství plné posměchu. Vlk s hrdě vztyčenou hlavou se procházel mezi ovcemi nezakrytě a za sebou na provazu vláčel dva berany s vlčí kůží přetaženou přes hřbet. Stádo ovšem kousalo a kopalo oba berany, místo aby se chránili před vlkem. Šelma si je jista svým postavením a dává jim na vědomí, že jejich přítomnost moc vážně nebere.  

,,Však uvidíme, kdo se bude smát naposledy,“ utrousil směrem k obrázku mrazivě Martin. Anthony odtrhli oči od karikatury a rozhlédl se po stěnách. Sytě žlutou barvu útočník přemaloval nebožtíkovou krví, karmínové pruhy zdobily okolí i podlahu. V podlaze byly dokonce zřetelné rýhy od nehtů. Kárl se bránil, ale netušil, jak marný boj svádí. Naopak odpor Šelmu těší, ráda svou kořist mučí a trýzní, 

nežli ukončí její život. Při pohledu na tu spoušť si opakoval řádovou poučku v jeho rodině. Člověk má v sobě tvář šelmy, stejně tak jako Šelma lidskou. Zabiješ-li ji, odsoudil jsi bytost, která se mohla stát člověkem.   

,,Myslím, že tu víc nezjistíme. Možná budeme mít větší štěstí v márnici. Tedy pokud po něm vůbec něco zbylo,“ strachoval se Martin při pohledu na pokoj hrůzy.  

,,Toho bych se nebál. Kárl byl pěkný pořízek spíš bych se divil, kdyby ho vůbec ubylo,“ ucedil Anthony směrem k bratrovi. Martin si právě vyhrnul černé tričko a prsty sevřel tenkou kůži na svém svalnatém břichu. 

,,Taky bych měl zhubnout. Z toho vysedávání za volantem dodávky jsem přibral. Doufám, že tahle čičina je skutečně tak náročná, jakou se jeví. Už se těším na pohyb,“ zhodnotil svou vypracovanou postavu Martin. Anthony nad bratrovými starostmi pouze protočil oči a zavzpomínal, zda byl vůbec někdy jiný. Ne nebyl a toho má na krku už od dětství. Zanechal přítele v zaobíráním se svou tloušťkou a přiklekl výplni hlavních dveří. Prsty přejel po rýhách na dřevě dveří a prahu. Byly to otisky boty, malé boty. 

,,Tak si myslím, že moje teorie ohledně podezřelých dostává praskliny,“ zhodnotil svůj nález Anthony. Martin zvedl pohled ze svého břicha a přiklekl k bratrovu boku.  

,,I muži mají tak drobná chodidla. Nemáš pro jistotu na svém seznamu i ženy?“ Otázal se třesoucím se hlasem bratr, ač se to snažil zakrýt. Ženský hostitel démona byl nejhorší. Měly na svědomí nevyšší úmrtnost mezi bratry, lovci. Snadno vycítí ohrožení a jejich zdánlivá plachost či něžnost mate. Pouze sestry lovkyně dokázali ženské lsti prohlédnout a počínali si stejně vypočítavě a krutě jako jejich lovené protějšky.  

,,Pouze jedinou.“ Anthony na chvíli zaváhal. V mysli se mu vybavily hluboké zelené pláně rudovlasé dívky, usmívající se nad šálkem kafe. Ne svému původnímu úsudku důvěřoval a byl pevně přesvědčen v jeho správnost.  

,,Je to doktorka psychologie, takže velmi zranitelná a nebezpečná zároveň.“ Martina tím však neuklidnil.  

,,Tak to se máme na co těšit.“ Zvedl se Martin k odchodu. Považoval věc za vyřízenou a chopil se svých paklíčů, aby za nimi zamkl.  

,,Tys chtěl zhubnout. Odedávna nás mistr učil: dej si pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to vyplní,“ poučil přítele očekávaje jeho kyselý výraz, který se následně dostavil. 

,,Taky pořád musíš chrlit ty svoje moudra ale stýskalo se mi po nich. Byť jsme byly, od sebe vzdáleni pouhých sto kilometrů, zatraceně se mi chyběl.“ Usmál se na svého bratra Martin. 

,,Hlavně se mi tu nerozbreč.“ Poplácal Anthony přítele po rameni. Vřelý úsměv mu však oplatil, naplněn radostí z opětovného setkání. 

,,Sejdeme na pak na pitevně. Vše zařídím já, ty sežeň policejní uniformy,“ rozdělil úkoly Anthony. Martin přikývl a dotáhl poslední západku zámku na své místo.  

,,Ty Tony? Pořád umíš ten trik s náhlým zmizení…“ zvedl zrak k místu kde ještě před pár vteřinami stál jeho bratr a konec věty mu však uvízl v hrdle. Rozhlédl se po prázdné chodbě, po Tonym nezbyl ani cinkot zvonečku nad vchodovými dveřmi do krámku.  

,,Nesnáším, když tohle dělá,“ postěžoval si na Tonyho adresu Martin.  

Září 

Laura Cavinato se na Viktorii dívala se srdečným úsměvem. Hnědé oči ostražitě sledovaly dívku jako by byly dávné nepřítelkyně. Vypracovaná ramena zakrýval vodopád platinových vlasů. Svaly ztuhlé, napnuté připravené vyrazit kdykoliv do akce. Upravené obočí nervózně stažené. Žena se očividně nerada fotografovala. Skrývala snad něco? Známá tvář nehybně oplácela upřený pohled zelenooké dívky. Co si v tom parku dělala? Proč sis vybrala zrovna mě? Otázky, na které Viktorie bolestně toužila znát odpověď.  Od onoho dne, kdy Lauru pohřbila, nemohla klidně spát. Na klidu ji ani nepřidala zmínka v místních novinách o zmizení milované učitelky církevní školy a matku dvou dětí. Pohřešovaná učitelka. Únos nebo útěk? Hlásal nadpis nad článkem. Pár nepodstatných informací o pohřešované a několik fotografií Laury a školy kde pracovala. Na první pohled obyčejná občanka, vzorný daňový poplatník.Vedla nudný život. Manžel úředník, malý domek se zahrádkou, děti a labrador. Vše působilo tak dokonale ale studeně. Jako umělá květina, dekorativní ale nezajímavé. Ženu již v parku potkala, neměla s pohřešovanou učitelkou krom identity pranic společného. Člověk v tmavém kabátě byl chladnokrevný vrah. Co byla tedy žena z oné pláže zač? Viktoire si zklamaně povzdechla. Připravena opustit společenskou místnost se zarazila v pohybu. Fotografie na obrazovce se nijak nelišila od ostatních z galerie pohřešované. Stejná opálená tvář jen na krku se houpal přívěsek se jménem Kristýna. Co to bylo za jméno? Neznělo vůbec Italsky a její dcera se jmenovala Mia. Potemnělou místností se neslo hlasité bušení klávesnice. Dívka se chystala rozkliknout odkaz, ale něco ji ponoukalo ke změně ve vyhledávači. Nechala se tedy vest vlastní intuicí a do vyhledávače napsala první slova co se ji prohnala hlavou.  Obraz monitoru zablikal a opět se rozzářil. Viktoie se zatajeným dechem hypnotizovala monitor počítače. Slavná šampionka kidboxu zemřela. Teprve patnáctiletá Kristýna Hans zemřela při autonehodě společně se svým trenérem. Dnes tuto tragickou zprávu potvrdila policie tamním médiím. Celé Německo truchlí nad ztrátou mladého talentovaného života. Pod článkem se usmívala s trofejí přitisklou k hrudi Laura. Sice ve velice mladém podání ale byla to ona. Na ta hnědá kukadla nikdy v životě Viktorie nezapomene.  

Manželský pár vyrušila od večeře vtíravá melodie zvonku. Žena s mahagonovými vlasy se zvedla ze židle s úmyslem přivítat nečekanou návštěvu. Zastavila ji však manželova dlaň a zavrtění hlavou. Muž se vztyčil a dal na obdiv svou výšku. Jakmile otevřel dveře shlížel na záplavu zrzavých vlasů.  

,,Viktorie, jaké překvapení. Co vás zavedlo k našemu prahu v tak pozdní hodinu.“ Tmavovlasý muž byl klasickým zastáncem nefalšovaného anglického gentlemana. Nedal najevo svou nechuť či podráždění aby tím hosta neurazil.  

,,Dobrý den. Nerada ruším, ale chtěla bych s vámi probrat soukromou záležitost.“ Zamávala dopisem s doktorovým jménem před šedivými náhle vyděšenými zorničkami.  

,, Zlato kdo to je?“ Ozvalo se doktorovi za zády.  

,,Slečna Faltusová. Přišla vyřídit jisté formality ohledně pobytu Marie v nemocnici.“ V malém prostoru, jež skýtala škvíra otevřených dveří se objevila kyprá postava paní Ševčíkové. V pravidelných intervalech si hladila vystouplé bříško. Náhle Viktorie pochopila proč byl doktor tolik ve své řeči opatrný. ,, Drahá, neměla jsi se vůbec namáhat. Běž si lehnout, já za chvíli přijdu ano?“ Doktorova žena si ostražitě měřila dívčinu postavu mezi futry. Jakoby snad očekávala, že se ji před očima promění v něco odpudivého a smrtonosného. Amandě Ševčíkové se srdce zalilo úlevou. Očekávala člověka jenž se již nikdy k prahu domu nepřiblíží.,, Promiň. Myslela jsem, že to je…ale nic. Slečno Viktorie přijměte mou upřímnou soustrast. Marie byla výjimečná žena.“ Lítost paní Ševčíkové byla skutečná, poznala to v jejích přívětivých očích. 

,,Děkuji.“ Zašeptala Viktorie v náhlé nejistotě. Na rodinné štěstí a klid vládnoucí v této domácnosti si netroufala sáhnout a přesto s tímto úmyslem zavítala k jejich prahu. ,Nechám vám tedy soukromí. Kdybyste cokoliv potřebovali budu v jídelně.“ Vrátila se ke své nedojedené večeři Amanda. Viktorie ještě zahlédla vzdalující se záda, než ji výhled zakryl doktor třesoucí se potlačovanými emocemi. 

,, Pojďme si o tom pohovořit do zimní zahrady.“ Rukou dívku nasměroval k nejvzdálenější části domu od jídelny. Doktor se pozorně rozhlédl jestli se poblíž nenachází jeho žena a poté skleněné dveře zahrady zavřel. Viktorie se udiveně rozhlížela po impozantních rostlinách. Někdo jim musel věnovat mnoho péče, typovala by ji na ženskou ruku paní domu. 

,, Četla jste to?“ Znělo to spíše jako výtka nežli otázka. 

,, Bohužel ano. Byl to poslední dopis před jeho smrtí,“ odpověděla Viktorie pohotově. 

,,Proč jste to tedy nepředala policii?“ Pronesl jízlivým tónem Albert. V jeho tváři únava vyryla znaky své přítomnosti. Byl na po kraji svých fyzických i psychických sil. Starost o rodinu, o neposkvrněnou pověst jeho manželky a náročné zaměstnání z něj pomalu ale jistě vydrolily trosku. Svět plný barev zešedl, za každým úsměvem viděl němou pomluvu či výtku k jeho zdvořilému a srdečnému přístupu, na němž si zakládal. Nevěřil dokonce ani něžnostem vlastní manželky a na vině byly dopisy jimiž jej Kárl pravidelně zásoboval.  

,,Byl by jste radši?“ Přeťal jeho úvahy dívčin hlas plný ironie. Tím pouze přiživila jeho oheň podezíravosti a brnkla na napnutá nervová vlákna.  

,,Jen uvažuji, za jakým účelem jste přišla a k tomu s tou ohavností v ruce. Mohla jste to předat policii, jako spořádaná občanka a ne se tu vetřít do mého klidu. Ledaže blafujete a očekáváte mé doznání, ať už to je k čemukoliv. Že je to tak? “ Založil se nahněvaně ruce na hrudi. Viktorie nevěřila vlastním očím, jakou proměnou prošel milý doktor laskavého srdce a po něm zbyl pan Hyde prskající síru. Prudkým pohybem rozložila papír dopisu a nahlas předčítala před zaskočeným doktorovým obličejem.  

,,Pane Ševčíku ujišťuji vás, že podám žalobu za vaše napadení. Mám důkazy včetně lékařské zprávy. Přijdete o licenci a o důvěru pokud se nějak nedohodneme. Mimochodem podal jsem již žádost o potvrzení mého otcovství…“   

,,Dobrá…dobrá, věřím vám jen proboha zmlkněte,“ snažil se umlčet dívku Albert. Chvílemi měl pocit, že dívčin hlas zhrubl a nabyl Kárlovi podoby.  

,,Co tedy chcete?“ Prskl k bledé dívce do tváře. ,, Přišla jsem si pro odpověď, ne z lítosti k tomu praseti. Ale abych poděkovala muži, který mě zbavil té smradlavé zátěže a pomstil mou matku.“ Viktorie se odhodlaně podívala do nezdravě šedavé Alebrtovi tváře. Doktor několikrát zamrkal aby se přesvědčil zda nesní.,, Myslíte si, že jsem ho zabil?“ Vydechl nevěřícně. Ano zdráhal se uvěřit další ráně rýsující se na jeho zádech. Viktorie rozhodila odevzdaně ruce.  

,,Proč se tak divíte? Myslel jste si, že to někomu nedojde? Kárl byl brutálně zavražděn. Což vypovídá o afektu nebo silné nenávisti vraha a to co jste mi právě předvedl za reakce na pouhý dopis, byl pouze slabý odvar. Způsob jakým byl usmrcen, mi pokaždé co na to pomyslím roztřese kolena. Odbornost v anatomii lidského těla a v pitvě jakou vrah předvedl, přesně odpovídá vaší způsobilosti. A nakonec zjevné poselství které pachatel zanechal, také ukazuje na vás. Kárl se vrtal ve vašem nitru, tak jste se na oplátku povrtal vy v jeho,“ přednesla svou obžalobu před užaslými zraky doktora. Albert si založil ruce v bocích a hlasitě se zasmál. Tentokrát dívku zaskočil svým výbuchem zoufalství on. Když opojný pocit z propuštění nahromaděných bloků a napětí pominul, měřil si dívku skrze přivřená víčka. Hodnotil její slabiny, došlo Viktorii později. Co ovšem svým bystrým zrakem spatřil, se už nikdy nedoví. Viktorii se zpotily dlaně a přitiskla si dopis obraně k hrudi.  

,,To samé bych mohl tvrdit já. Tyranizoval tě a přehlížel, jeho matka o tobě roznášela podivné řeči. Vinila si jej za Mariinu nehodu a následnou smrt. Tehdy v nemocnici jsi naznačila svůj plán k pomstě. Praštila jsi ho a nezvyklá agresivita ti není neznámou, Tymothy by mohl vyprávět. Způsob jakým to prase zemřelo, by zvládl každý amatér se zručnými prsty. Ohebnými jako třeba u houslistek a jak si teď sama zmínila za jeho smrt jsi dokonce i vděčná. Kdo ti uvěří? Je to moje slovo proti slovu nevyzpytatelného cvoka, co musí docházet k psychologovi. Co mě tedy přiměje, abych na policii nezašel já?“ Zahodil Albert veškerou zdvořilost za hlavu a choval se jako spoutaný býk vypuštěný konečně volně do ohrady. Viktorie se nečekaně vzchopila k proti útoku.  

,,Tohle.“ Poukázala na dopis ve svých rukách. ,,Jaká hanba tě asi čeká až se všichni dozví, že ti parohy nasadilo takové prase, jako byl Tilman. Lidem je jedno zda se jedná o pravdu, je zajímají pouze nedostatky ostatních. Když přihodím pár cílených dodatků a polopravd. Kdo pak komu bude věřit, hm? A následná policejní návštěva u tvých dveří bude posledním pomyslným hřebíčkem do tvé rakve. Pohřbím tvou čest na které si tolik zakládáš. Na ostatky tvého života přihodím růže pomluv a patřičných iluzí, aby vše zapadalo do obřadu posledního rozloučení tvé střízlivé mysli. Nakonec ty sám ukončíš svůj zpackaný život nebo přijmeš roli, kterou jsem ti připravila. Roli vraha.“ Oplatila doktorovu zdvořilost Viktorie mrazivým hlasem. Albert se zmoženě opřel o stěnu místnosti a svezl se po ní k zemi. Netušil kolik krutosti se může skrývat za tak milou a laskavou tváří. Viktorie šokována svými slovy se zakousla do sevřené pěsti. Co to proboha řekla? To by přeci nikdy neudělala ani svému největšímu nepříteli. Dokonce ani Tilmanovi ne, kdyby žil.  

,,Já….já ..se moc omlouvám Alberte. Tak jsem to nemyslela.“ Netušila jak napravit trhliny v Albertově srdci které tam svými slovy způsobila. Doktor zíral na podlahu a mlčel. Zdálo se, že snad o jejím návrhu uvažuje. Buď se přizná nebo spáchá sebevraždu. Viktorii zaplavila lítost. Proto si vždy zakládala na kontrolovaných pohybech, nudné šedi a otupělé mysli. Pokud má svou energii pod kontrolou, nemá to, co sídlí v jejím podvědomí šanci vyplout na povrch a ublížit. Pouze bdělá pozornost a prázdnota srdce nepropustí démona ze zajetí zrcadel. Albert stále posbírával zbytky svých myšlenek, když tu jeho otřesenou mysl upoutal podivný zvuk. Pohledem doprovázel kousky papíru spadající na zem jako vločky. Překvapeně vzhlédl k dívce zpracovávající kousek po kousku dopis.  

,,Tak, když byl předmět naší rozepře zničen. Co kdybys mi pověděl pravdu a já tobě?“ Navrhla Viktorie smířlivě s laskavým úsměvem na rtech. Albertova zasažená mysl však nestíhala reagovat na změny a nové konfrontace. Viktorie pochopila, že z doktora nedostane ani hlásku a tak se chopila příležitosti jako první.  

,,Ano Kárl mi byl trnem v oku, ale život jsem si zkazila sama. Když jsem ho praštila, byla jsem na sebe nevýslovně hrdá, dokud mi nedošly následky mé spontánnosti. Bez práce bych matku těžko uživila i s její lékařskou péčí. Navíc jsem si vzpomněla na Tymothyho. Také zaplatil za má břemena, která nejsem schopna unést. Po matčině smrti jsem se s tím těžko vyrovnávala a ano toužila jsem po pomstě ale ne na Tilmanovi. Mstila jsem se na sobě, dokud mi někdo neotevřel oči. Jedna moudrá žena mi nedávno při snídani řekla, že život je jako vlak, kolem kterého létají motýli. Někdy člověk musí zpomalit nebo zastavit a otevřít okna dokořán. Být připraven vpustit ale zase vypustit tyto motýli ven. Nepoutat se, nehodnotit a neodsuzovat jen si okouzleně vychutnávat barevná křídla motýlů,“ dokončila svou řeč dívka a stiskla pevně Albertovo rameno.  

,,Já ho nezabila to přísahám ve jménu své matky, skvělé přítelkyně a v neposlední řadě pekařky těch nelahodnějších perníčků, co kdy člověk ochutnal,“ zapřísáhla se Viktorie. Albert se neubránil pousmání. Vzpomínky na Marii navrátili do jeho údů život a do myšlenek jas.  

,,Ani já mu neublížil, byť bych ho nejraději za to co mě provedl skutečně zabil. Nemohl bych. Jak by se pak na mě dívala Amanda? Jak bych mohl vychovávat naše dítě a být mu příkladem se svědomím vraha? Nemohl bych se na sebe ani podívat,“ doznal se ke svým myšlenkám Albert. Viktorie hloubce doktorových očí důvěřovala, byly upřímné. Albert si promnul znavenou tvář. Vyslovit své obavy, přiznat své chyby a zbořit zásady, jimiž se řídil, bylo pro něj velmi těžké.  

,,Nevím, co přesně se odehrávalo v tom jeho chorém mozku, ale rozhodl se mě a mou rodinu tyranizovat. Každý tu měl na paměti jeho zálibu strkat nos do cizích životů, i já. Ale tohle nebyl, jen jeho obchodní zájem, byl to útok. Jsem přesvědčen, že se mě snažil vystrnadit a obsadit mé místo po Amandině boku. Rozehrál špinavou hru s mými myšlenkami, zkoumal hranice mé morálky a pokořoval mou trpělivost.“ Nenávist v Albertově hlase rozetřásla Viktoriinými údy, stejná nenávist zmítala i jí. Nenáviděla svou neschopnost říct ne, nesnášela pocit nejistoty a podřízenosti nepochopitelným zákonům svých reakcí, nesmířila se s okovy vlastních přesvědčení, které ji životem vláčely a Tilman byl jejich zosobnění. Albert stejně jako ona procházel poznáním své nedokonalosti. Domněnky o vlastní dobrotivosti padly, očekávání vysněné budoucnosti se rozpadly v prach, strach z osamělosti při nesplnění okolních požadavků naplnil celé nitro, zbyla jen nedokonalá přítomnost a bylo takřka nemožné se s ní smířit. 

,,Začalo to nevhodnými řečmi a narážkami na Amandu. Neřešil jsem to, považoval jsem ho za prase bez kloudného vychování a má žena má taky ostrý jazyk. Potom mi ale řekla, že ji zmizel pracovní plášť a někdo se očividně vkradl k ní do šatny. Jak málo stačilo, aby se z nevinných oplzlostí chlípného tlusťocha stal trestní čin. Rozčílilo mě to do běla, pokaždé se v práci převlíká, proboha. Měl jsem chuť vymlátit z něj tu drzost, ale spokojil jsem se s oznámením na policii. Nedal pokoj a tak jsem mu zaplatil, aby si všímal někoho jiného. Několik tisíc mu však nestačilo. Pár týdnů na to mi začal posílat dopisy, ale nerozuměl jsem jim, hovořil v nich o dítěti a jeho otcovství. Pochopil jsem druhého dne, Amanda mi oznámila své těhotenství. Byla tehdy teprve ve čtvrtém měsíci. Už dlouho se snažíme o dítě a ten hajzl mi zkazil mou radost. Donutil mě podezírat vlastní ženu z nevěry! Jak mohl vědět dříve nežli já o mé těhotné manželce? Ta absurdita, že by moje inteligentní žena měla něco s takovým prasetem, mě naprosto ovládla. Radostný úsměv z Amandiny tváře jsem strhl svými výčitkami. Později jsem se dověděl, že jediný kdo o tom ještě věděl, byla paní Tilmanová, která to na Amandě poznala. Rozzuřený a vystresovaný jsem vtrhl za Tilmanem a pár mu vrazil. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. Chvíle kdy mi moje žena oznámí těhotenství, měla být nejlepší v mém životě. Místo toho mě zvedla ze židle. Myslel jsem, že dostatečně pochopil, že se nenechám vydírat, ale moc jsem v to nedoufal. Tak jsem investoval do Tilmana další peníze a najal si soukromé očko. Zjistil dost na to, aby mi dal pokoj, ale svého triumfu jsem si neužil. Zemřel dříve, nežli jsem mu tu tlustou složku s důkazy mohl omlátit o stejně tlustý obličej,“ zakončil své vyprávění doktor zklamaně. Viktorie překvapena niterním bojem skrytým za usměvavou tváří mlčela. Albert si dívčinu zamlklost vyložil jako odsouzení nad jeho činy.  

,,Možná soudíš mé přehnané reakce tvrdě právem, ale ten červ mi otrávil život. Sebral mi klid i soudnost, kvůli němu jsem byl nucen být v neustálé pozornosti vůči okolí. Zda něco neřekl nebo nenaznačil sousedům, kolegům. Co když mě už neberou tak jako dřív?“ Vyslovil své obavy doktor. Viktorie neměla v úmyslu jej soudit, ale skrytá poselství v jeho posledních větách ji překvapila. Neomlouval své jednání před ní ale před sebou. Věděl, že si za své psychické stavy mohl sám. Příliš se vázal k smýšlení ostatních, moc se obával o své postavení ve společnosti a tím jej jímal strach vše hodit za hlavu. Kým by po té byl? Nebyl by lékařem, oblíbeným kolegou ani milujícím manželem. Ztratil by členství ve výboru města a klubu místních řezbářů, které dávalo povědomí o jménu Albert Ševčík. Nezbylo by mu nic kromě vlastního těla a duše v ní.  

,,Nepřísluší mi tě soudit,“ ujistila Alberta dívka. Ne pouze by tím hodnotila mříže, jež vězní ji samotnou.  

,,Všimla jsem si Kárlova zájmu o tvůj dům. Tajně jsem doufala, že má nějaké zdravotní potíže, které by mu znemožnili pobývat v květinářství. Ani bys nevěřil, jak se v jeho nepřítomnosti krámek změnil. Všichni byly uvolnění a dokonce hrálo i rádio, stihlo se toho víc, než když nás buzeroval. Někdy to došlo tak daleko, že kolegové se mnou prohodili pár slovíček a smáli se na mě!“ Poukázala na svůj údiv Viktorie. Albert se pousmál, ale záhy zvážněl.  

,,Kdo ho ale po tom zavraždil?“ Vyslovil společnou obavu. Sotva si vydechl z Tilmanova sevření již jej dusil někdo jiný. Nechtěl vychovávat své dítě v nebezpečí a nedokázal si představit kohokoliv z místních v pozici vraha. Kromě drobné dívky s pohnutou minulostí sedící vedle něj, avšak její přísaze věřil.  

,,Komu tu Kárl nebrnkal na nervy? Myslím, že na pohřbu bude mít velikou účast. Aby se všichni ujistili zda Marnský Šváb skutečně zemřel a nebude jim už znepříjemňovat život,“ usoudila Viktorie a Albert dívce musel dát za pravdu. I on na obřad přijde, aby se po několika měsících mohl konečně volně nadechnout. 

Opustit dům a společnost Alberta Ševčíka dívku donutil Anin telefonát. Rozechvělým hlasem Viktorii žádala o společnost. Albert dívku doprovodil ke dveřím a Amanda ji obdarovala perníčky, které ji naučila péct Marie. Pochopení a porozumění v doktorových očích mělo pro Viktorii nedozírnou cenu. Cítila se volná stejně, tak jaké volnosti se dostalo doktorovi. Rozloučila se s manželským párem a zanedlouho opět usedla za stolem místní kavárny. Anna tu již usrkávala kávu a nedočkavě vyhlížela rudovlasou dívku. Lidé a halas společnosti dýchl na vyděšenou Annu bezpečím.   

,,Je to hrůza, něco takového se tu nikdy nestalo. Neříkám, že si o to nekoledoval, ale tak hrozným způsobem si nezaslouží zemřít nikdo. Robert má teď starostí nad hlavu! Nikdo neví, kdo to mohl udělat,“ vyhrkla Anna sotva dívka usedla za stolkem. To v tuto chvíli netušila ani Viktorie.  

,,Ale to není důvod, proč jsem chtěla, abychom se tu sešli,“ vytrhl ze zamyšlení dívku Annin tajemný hlas. Viktorie se zájmem pohlédla na smutnou Aninu vrásčitou tvář. Na stole v prostoru mezi ženami se objevila krabička s klíčem.  

,,Tohle si u mě Marie schovala, nežli onemocněla. Zapomněla na to a já popravdě také. Potřebovala jsem se uklidnit, a tak jsem uklízela, i v částech domu kam moc nechodím. A našla jsem tohle,“ poukázala na malou vyřezávanou krabičku.  

,,Jediné co mi k tomu tenkrát Marie řekla bylo, jestli by si to u mě nemohla schovat, že prohledáváš její věci kvůli sladkostem. Vyptávala jsem se jí na důvod, ale nic mi k tomu neřekla. Jenom naznačila, že si nepřeje, abys to našla,“ vysvětlila Anna. Viktorie si krabičku prohlížela. Nebyla ničím zvláštní, kus poskládaného dřeva pobytý železným kováním. Vložila do schránky klíč a schránku odemkla. Uvnitř byla ampulka s neznámým sérem a několik fotografií. Na všech byly muži a ženy oděni do černých kabátů. Snímky byly jako výjevy z nějaké sektářské organizace. Přesně takhle byla oblečena i v onen osudný den Laura Cavinato. Viktorii v prstech uvízla jedna z fotografií zvěčňující spolek stojící před nějakým chrámem. Stáli vedle sebe s odhodlanými a hrdými výrazy ve tváři. S pravou rukou na srdci odříkávali jakýsi slib. Viktorie otočila fotografii na druhou stranu. Telefonní číslo a pod ním několik ručně psaných vět. Pro povzbuzení a ujištění, že v tom nejste sama. V případě nouze neváhejte a zavolejte kdykoliv. Nechť vás bůh doprovází na vaší odvážné cestě plné nástrah Šelmy. Bratr Šimon. Viktorie si zaraženě prohlížela tváře společnosti na snímku. Šelma. Ti lidé ono slovo s magickou přitažlivostí smrti také znali. Vypadali jako lovci. Lovci Šelmy, napadlo Viktorii záhy. Odložila fotografii a pohlédla na poslední snímek. Tvář dívce pobledla hrůzou, otočila snímek lícovou částí k desce stolu. Nehodlala onomu výjevu, jenž zachytil objektiv fotoaparátu věnovat jakýkoliv pohled. Vše uložila do schránky a pečlivě ji uzamkla. Ze strachu, že by snad to, co bylo na fotografii mohlo uniknout ze svého vězení barev. Viktorie pohlédla na Annu plnou očekávání a zhluboka dýchala ve snaze uklidnit rozbouřený žaludek.  

,,Promiň, ale už budu muset jít. Musím zařídit pohřeb a nikdo mi s tím nepomůže. Díky za všechno a opatruj se,“ vyhrkla na zaskočenou sousedku dívka. Posbírala své věci a nežli stačila Anna zaprotestovat vyběhla z kavárny ven. Zase utíkáš před pravdou? Jak dlouho ti bude stačit dech? Trýznil Viktorii vnitřní hlas. Zavrtěla hlavou a vtrhla do domu jako uragán. Opřela se o výplň dveří a nechala horké slzy kanout ji po tvářích. To nemohla být pravda! Ať to není pravda! Ne, musela se ujistit. Znovu otevřela krabičku a vytáhla poslední fotografii. Žena s tmavými vlasy sestřiženými v mikádku stála strnule před velikým rámem zrcadla. Hlavu měla mírně nakloněnou k rameni a se zaujetím hleděla do odrazu. Zrcadlo však neodráželo ženinu tvář, ale ukazovalo to, co se ukrývalo v ní. Démona. Obličej zdeformovaný přítomností démona zohyzdil ladné rysy ženské tváře. Viktorii především naháněly hrůzu oči. Zorničky bez panenek, pouze černočerná temnota a prázdnota. Onen děsivý snímek komentovala jediná poznámka na druhé straně. Pozření. Viktorie neměla přímí výhled na ženinu tvář, ale ty rysy jí byly povědomé. Žena byla tolik podobná Claudii Wágnerové! 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *