Vlaštovka a čtyřlístek

Bilderlady58 / Pixabay

Mlha pomalu padala do údolí. Rozlila se po svazích kopců a úbočích skal jako mléko. Stříbrné světlo měsíce jí pronikalo jen zřídka, nedokázalo si probojovat cestu přes její clonu. Pofukoval lehoučký vánek a zvolna kolébal maličké větvičky v korunách silných a prastarých stromů. Někde v dáli houkala sova. Její hlas se nesl černou nocí na vlnách větru dál a dál, než byl přehlušen podivným těžkým zvukem. Na kamenné silnici dupaly boty… desítky bot… vojenských bot. Těžce duněly o kámen, typický vojenský krok. Museli být slyšet na míle daleko, ale to bylo nyní jedno. Přinejmenším jim. Dávno již nedrželi předpisové řady. Byli na cestě od rána, a nyní se už nemohli dočkat, až se utáboří. Monotónní pochod náhle prořízl klapot koňských kopyt. Kolem řady projel důstojník v ozdobené uniformě. Na dohled od čelního řadu však koni přitáhl uzdu a zastavil. Ze sedlové brašny vytáhl jediným pohybem dalekohled s mosazným štítkem s věnováním. Sám cítil, že je zbytečné, aby se do něj vůbec podíval, stejně nemohl dohlédnout dál než pár kroků, ale chtěl to udělat spíše pro svůj vlastní klid. I přes noční chlad cítil, jak se mu potí ruce. Ztratili se… Zabloudili! Zabloudili kdesi na irském venkově. Místo aby se drželi se zbytkem armády a táhli do boje proti rebelům, motali se v kruhu v neproniknutelné mlze. Důstojník svůj dalekohled zase schoval, ještě předtím však z okuláru setřel několik kapiček vody, které se na něm během chvíle usadily. Mezitím se k němu zezadu přiblížil seržant, snadno rozeznatelný podle dvou bílých proužků na rukávu, které odrážely stříbrný měsíční svit a zářily tak do noci.

„Viděl jste něco, pane?“ zeptal se, předpisově sice správně, ale jinak s naprostým pohrdáním vůči služebně mnohem mladšímu důstojníkovi. Ten, snad ani ne dvacetiletý mladík s hustou hřívou kaštanově hnědých vlasů, na něj nejistě shlédnul z koňského hřbetu. Uvažoval, jestli má seržantovi vyčinit, nebo jeho posměšný tón jen tak přejít. Chápal, že by to mohlo podlomit jeho autoritu, na druhou stranu, teď nebyl čas na spory. Ne, protentokrát všechno přejde, ale příště svého poddůstojníka přísně ztrestá. Aniž by na sobě dal znát rozčílení nebo nervozitu, ukázal někam před sebe do tmy. Někde tam viděl, nebo spíš tušil, světlo. Mohlo to být cokoliv, ale téměř s jistotou by si troufl tvrdit, že tam někde musí být vesnice.

„Tam seržante, vydáme se tam,“ řekl neurčitě, a nesoustředěně, protože myslí byl úplně jinde. Přemýšlel, co mu asi řekne jeho kapitán, až se dozví, že se jeho rota ztratila. Měl vyrazit před ním, aby se velitel mohl prospat, a k polednímu měl starý Murray svou jednotku dohonit. Jenže, už byl večer, kapitán nikde, armáda také ne… Určitě jej stihne trest. Mráz mu běhal po zádech, když si představil, že by za to mohl jít před vojenský soud, a pak… Do civilu? Do některé z posádek v Indii? Do Austrálie? Všechno z toho by pro něj znamenalo pohromu. Ale co když se vůbec neztratili, co když to světlo, které někde v dáli tušil, byl tábor anglické armády? Co když… Ale bylo zbytečné uvažovat. Takhle mohl stát do rána a nic by nespravil. Raději pobídl koně ostruhami, aby dohnal své mužstvo, které, zatímco on uvažoval, prošlo kolem.

„Pane poručíku, vesnice!“ ozval se nadšený křik z čela kolony. Byl to mladý MacQuart, syn skotského farmáře, kterému ještě na bradě ani nestihly vyrašit vousy. Jeho hlas si důstojníček nemohl splést s ničím jiným. Ještě ani nestihl zhrubnout. Stále byl mladicky měkký a pisklavý. Tentokrát však místo obvyklých posměšků vzbudil jen všeobecné nadšení. Vojáci v červených kabátech by jej nejspíše nesli na rukou, kdyby je nesrovnal hrubý křik a nadávky mohutného seržanta. Poručík si hlasitě oddechl. Stále neměl vyhráno, ale alespoň našel místo, kde mohli jeho muži přenocovat, a ráno, až mlha padne, bude se moci snáze zorientovat. Navíc by snad někdo z místních mohl poradit, nebo alespoň půjčit mapu… Chtěl ještě vojáky zformovat a přivést do vesnice disciplinovaně, ale marně. Než stihl cokoliv udělat, rozutekli se po návsi hledat hostinec… A také jej brzy našli. Další vlna pochybností… Správný velitel by přece měl své vojáky uhlídat. Kapitán Murray by to jistě zvládnul. Ale on… Neměl chodit k armádě… neměl pro velení vlohy. Byl prachbídným důstojníkem, neměl autoritu, chyběly mu veškeré schopnosti, které velitel potřebuje… Kdyby nebyl poslechl svého otce, byl by dnes lékařem nebo právníkem a cítil by se jistější… Ovšem jediný pohled na obrovského seržanta, který mířil jistým krokem k putyce a za sebou napůl vedl a napůl vláčel mladou dívku, kterou našel s rychlostí loveckého psa, jej opět vrátil do reality. Ne, své muže musí zvládnout, musí ukázat, že to dokáže, musí splnit svou povinnost. Seskočil z koně, uvázal jej k plotu a rychle vyrazil k budově, ze které se ozývala hudba a bujarý smích. Žlutavá zář vrhala z oken na ulici podlouhlé stíny postav, a ze škvír ve dveřích se ven valila mámivá vůně tabáku. Vojáci se velmi rychle přidružili k Irům, kteří něco s ohromným veselím oslavovali. Pivo teklo proudem, lahve od pálenky se hromadily u dveří, na stolech podupávaly do rytmu mladé ženy, a několik muzikantů hrálo vábivé melodie, rytmické, tradiční. Poručíkův zápal byl najednou ten tam. Místo aby se rozkřičel na své muže, usadil se k nim do čela stolu, nalil si sklenici whiskey a bavil se s nimi. Najednou si začal společnost svých vojáků užívat. Bylo mu docela dobře. Muzika, pití, všude kolem krásné ženy… Jenže jakmile se začal pořádně bavit a znovu si říkal, že vojenský život vlastně není tak špatný, vyrušil jej z úvah křik. Hudba z čista jasna ustala. Lokál utichl, a vzduch prořezával jen ostrý hlas poddůstojníka. Poručík okamžitě vstal a vyrazil zjistit, co se vlastně stalo.

Jeho seržant se s několika vojáky pustil do křížku s muzikanty. Zřejmě se mu nelíbily hospodské písně, které Irové hráli. Nejspíše si přál zahrát nějakou ráznou, vojenskou píseň, nebo to způsobila jen nenávist poddůstojníka k cizincům. Těžko říct. Každopádně řval přes celý lokál, a nikdo z přítomných se neodvažoval proti němu vystoupit.

 „Seržante! Co se děje?“ zařval poručík.

„Hrají protianglické písně, jsou to rebelové, pane, povstalci!“ odpověděl s jasně patrnou jiskrou radosti v očích seržant.

„Ať hrají! Je to jejich země, ať si hrají své písně! A vy,“ zařval a zabodl pohled do hrudí ostříleného vojáka „jim nebudete přikazovat, co mohou a co ne!“. Projev jej trochu vyčerpal. Spíš to ale byl údiv, pod čím se mu podlomila kolena. Údiv, že se sám ostře pustil do slovní šarvátky se starým mazákem, jako byl seržant Woodworth. Ten byl taky zaražený, zřejmě jakoukoliv zlost od svého velícího důstojníka nečekal. Sklopil pohled, otočil se, a odešel ke svému stolu. Dívka, kterou si stále držel u sebe, pod dojmem, že je byl konečně její uchvatitel sražen k zemi, našla odvahu a několika rychlými kroky přiběhla k důstojníkovi. Kapela mezitím spustila další píseň, a poručík se vrátil ke stolu. Usedl, a zaposlouchal se do podmanivých tónů písně. Nebyla to obyčejná hospodská odrhovačka, ne, tohle byla úplně jiná hudba. Slyšel flétnu, jasný zvuk skřipek, bubínek… A před očima viděl obrazy… Najednou se mu vybavila vlčí smečka, vlci, stejní jako Irové… nespoutaní, svobodní, bystří a čestní bojovníci, rození válečníci… Vlci, ženoucí se lesem, brodící se sněhem… A muži… Muži ve válečných zbrojích, s meči, luky a šípy… A kolem nich tančily, do rytmu dřívek, lesní víly. Natahovaly ruce k mladíkovi. Blížily se k němu, zněl smích, ale také hrdost a síla… Řev válečníků, ale ne hrůzostrašný, spíše… vznešený. Druidové… Staří, moudří…  Keltové… A v písni se mísila jejich hrdost, síla, ale také smutek, smutný osud Smaragdového ostrova, ostrova, který ztratil svou svobodu… Lesní víly k němu natahovaly své bílé ruce, až… až ucítil teplo na své uniformě, teplo ženského těla na svém červeném kabátě se žlutým vyložením. Jednu ruku mu položila na rameno, druhou se mu pověsila kolem krku. Ale nebyla to žádná laciná děva, jakých znal spousty. Ne, z té dívky již na dálku vyzařovala zvláštní urozenost. Probral se ze snění, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Když ji viděl v seržantových spárech, připadala mu jako obyčejná ušmouraná venkovanka, ale teď, když zblízka vnímal její krásu, havraní čerň jejích vlasů, její tvář, bílou a jemnou jako hedvábí… Dotknul se zlehka, jako by se bál, aby ji drsná ruka vojáka neporanila, jejích ramen. K jeho údivu neudělala nic, aby ucukla, naopak, přivinula se ještě blíže, že cítil na líci její dech, a zároveň její zvláštní vůni, kterou nebyl schopen rozeznat. Medailon ve tvaru čtyřlístku se mu zhoupnul na hruď.

 „Jak se jmenujete, poručíku?“ zeptala se líbezným hlasem.

„Richard Price, a vy?“ odpověděl jí, a oplatil otázku otázkou důstojník.

„Caroline Swallow, pane poručíku,“ usmála se, a její úsměv byl sladší než všechno bohatství světa. Caroline, tak nádherné jméno, stále mu znělo v hlavě. Chtěl něco říct, ale nestihl to. Ještě předtím se totiž dívka naklonila tak blízko, že měl její rty na dosah svých. Trochu se nejspíše začervenal, ale nikdo z přítomných si toho nevšiml.

„Richarde, pojď ven, musím ti něco říct,“ řekla naléhavě svým melodickým hlasem. Mladík ji bez přemýšlení poslechl, vzal ji za ruku, a za narážek opilých vojáků odešli. Teprve u dveří poručíka napadlo, že by to mohla být nějaká léčka, všechno mu připadlo tak nějak divné, ale už bylo pozdě. Vzápětí si však za takové úvahy vyčinil. Modré oči dívky byly tak upřímné, že o nějaké pasti nebo lži nemohlo být ani řeč. Venku jej dotáhla až k jeho koni, kde se zastavila, a pohlédla mu do očí. Ruce mu položila na ramena, zatímco on ji uchopil kolem boků.

„Musíš odjet, Richarde, hrozí ti velké nebezpečí,“ zašeptala. Taková slova nečekal. Chtěl se zeptat, jaké nebezpečí by to mohlo být, ale než stihl otázku vyslovit, prořízly noc bolestné výkřiky. Výkřiky jeho mužů… Něco se stalo, něco špatného… Něco… hrozného. Instinktivně sáhl po šavli, ale Caroline mu zastavila ruku.

 „Ne, nedělej to. Odjeďme spolu. Angličané si zaslouží smrt, za to, co dělají naší zemi… A tvoji muži jsou Angličané. Ale ty jsi jiný, ty ses zastal těch mužů tam v hospodě, ty jsi mě vzal pod ochranu, pomohl jsi mi od toho hrubého seržanta…“ šeptala velmi rychle. Každá vteřina byla drahá. Opustit svou jednotku… Zachránit si život, nebo splnit svou povinnost a zemřít společně se svými kamarády… Těžká volba. Ale… co by svou smrtí dokázal? Nic, bylo by to naprosto zbytečné. Zatímco když odjede… Rozhodl se. Vzal dívku do náručí, vysadil ji do sedla, a sám naskočil za ni. Dal koni ostruhy, a vyrazil do rozednívající se krajiny. Ještě jedinkrát se ohlédl, když se ozvala rána, a z rozražených dveří hostince se vypotácela mohutná postava. Byl to Woodworth, ale uniformu i bílé kalhoty měl smáčené krví. Věnoval jediný vyčítavý pohled svému ujíždějícímu důstojníkovi, a poté se zhroutil k zemi. Richardovi vhrkly do očí slzy… Nebyl to dobrý člověk, ale přesto… takový osud si nezasloužil. Nikdo z jeho vojáků.

„Netrap se tím. Ty jsi lepší než oni, proto jsem ti pomohla…“ otočila se k němu dívka, a než stačil cokoliv namítnout, políbila jej. A pak… Zmizela. Zmizela jako by se vypařila. Richard přitáhl uzdu a seskočil z koně. Volal, rozhlížel se, ale neviděl ji. Bylo to zvláštní, nevysvětlitelné. Chvíli se cítil šťastný, ale jen chvíli. Caroline, kde jsi, křičel v mysli. A pak… Nad hlavou, proti probouzející se obloze, mu zakroužila vlaštovka, a zazpívala jemu neznámou melodii. Zvedl hlavu a zadíval se za ní. Její oči, ty oči… Naposledy mu věnovala svůj zvláštně smutný pohled, než odlétla za sluncem, upustila ještě drobný lísteček, který měla v zobáčku. Na zem, přímo před poručíka, dopadl zelený čtyřlístek…

Věnováno

nejmilovanější Lucii Malingerové

David Pokorný

O Svět knih 94 Článků
Svět knih je první blog o knihách, který píše svou velkou knihu. Autorem zde může být každý, kdo má co nabídnout dalším čtenářům. Přidejte se i vy a pišme společně knihu o knihách, příbězích a sami sobě. Jsem Stanislava Vaďurová. Miluji psaní, slova a příběhy. Mám ráda fantasy příběhy, které mi otvírají brány do tajuplných světů. Večer po tmě se bojím u hororových příběhů se svým přítelem a láskou mého života, ve dne sním o mém dokončeném románu, na kterém pracuji, když zrovna nepíši pro jeden ze svých blogů, či pro zákazníky.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*