Tajemný medailon

Toho dne bylo poněkud nezvykle chladné ráno na to, že byla už polovina jara za námi. Procházela jsem se okolo řeky se svojí fenkou Jessie. Ta okolo řeky pobíhala a já se bezmyšlenkovitě procházela, když najednou mi něco zasvítilo do očí. U břehu jsem našla zlatý řetízek s medailonkem. Byl krásný, vzadu na něm byly vyryty iniciály I. F. a rok 1921. Uvnitř medailonu byla fotografie pohledné dívky a mladého muže. Ta dívka měla uhrančivý pohled, byla krásná a zároveň i taková tajemná. Mladík ten byl celkem takový obyčejný.

Když jsem se vracela domů, celou cestu jsem přemýšlela, komu asi ten náhrdelník patřil. Jak se sem dostal? Kdo byla ta dívka a ten muž?  Ten řetízek musel jistě patřit té dívce. Ztratila ho snad, nebo jí ho dokonce někdo ukradnul?  To už se asi nikdo nikdy nedozví. Každopádně podle toho roku už dívka musí být stařena, kdo ví, jestli ještě žije.

Procházela jsem se ještě po okolí a pak v parku, nechtělo se mi domů, měla jsem takovou melancholickou náladu. Stromy slabě šuměly. Čas plynul jako voda. Náhle se o stromy opřel silný vítr. Slunce zalézá za mraky. Najednou začalo pršet a všichni lidé se rychle rozprchli domů, jen já jsem nepospíchala. Na obloze se objevily tmavé velké mraky a z nich se spustil mohutný déšť. Vítr více zesílil. Voda proudem stékala po zemi a zalila chodníky. Hřmí a dokonce se zablýskalo. Běžím, co mi sil stačí rychle domů. Studený déšť mi stékal po kůži.  Rozpršelo se ještě více. Na chodníku se vytvořily větší kaluže vody. Domů už to mám už jen kousek.

Celá promočená jsem došla s Jessie domů, kde už na mě čekala mamka. Ta mi samozřejmě hned vyhubovala. Ptala se, kde jsem byla tak dlouho, řekla jsem, že jen na procházce a ukázala ji ten řetízek. Mamka říkala, že bych měla najít jeho majitele, třeba ho někdo hledá. Řekla jsem jí, že ani náhodou, že je nyní můj, skoro jsem na ni zakřičela, až mě to vylekalo. Což mamku překvapilo, takto se já totiž nikdy nechovám…

Řetízek se mi líbil, proto jsem ho nosila na krku.  Moje matka říkala, že nosí smůlu, když vlastníte věci, které nevíme, komu patřili. Ale mně to bylo jedno. Já byla ráda, že jsem ho ten den našla. Den rychle uběhl a nastal večer. Chvilku jsem si v posteli četla a pak jsem ulehla. Tu noc jsem vůbec nemohla spát, pořád jsem se převalovala ze strany na stranu. Byla bouřka a dokonce se mi i jednou otevřelo okno do kořán. Celou noc jsem přemýšlela o tom záhadném šperku, který jsem našla.

Ráno jsem samozřejmě byla úplně mimo. Ve škole jsem se vůbec nedokázala soustředit na nic. Doma jsem se taky vůbec nesoustředila. Nedokázala jsem vypracovat školní úkoly. Večer jsem si opět v posteli četla a pak jsem ulehla. Nemohla jsem vůbec spát, zdáli se mi pořád divný sny. Jeden sen byl opravdu zvláštní, v tom snu jsem byla jen já a nikdo jiný. Stála jsem uprostřed velké zahrady a v té zahradě bylo plno krásných růží. Jednu růži jsem si utrhla a poranila jsem se o trny, začala mi téct krev po mých sněhově bílých šatech. V ruce mi najednou růže uvadala, až zčernala. Ostatní růže také zčernaly. Zahrada už nebyla pěkná jako předtím, zvedl se silný vítr. Chtěla jsem utéct, ale nebylo kam, jako kdyby ta zahrada byla nekonečná, nevěděla jsem, kde začíná a kde končí. Bylo to jako v labyrintu, ocitla jsem se v pasti. Pak jsem se z hrozivého snu probudila celá propocená.

Další den ve škole už to bylo lepší.  Den začal krásným slunečným ránem. Odpoledne jsem už doma plavala v našem malém bazénu, což mě brzy unavilo a po večeři jsem si šla lehnout. Ta noc byla dnes klidná, usnula jsem hned, co jsem do postele zalehla. Jen ráno jsem byla pořád unavená jako kdybych vůbec večer nespala, ale to je blbost, když jsem se ani jednou neprobudila.

Při cestě do školy jsem potkala sousedku. Ta mi řekla, že mě v noci venku viděla, když se podívala z okna, co se venku děje, protože její pes začal hlasitě štěkat. Viděla mě, jak se po okolí procházím v pyžamu. Zavolala na mě, ale já se vůbec neohlídla, jako kdybych ji neslyšela. Údajně jsem stála pár metrů od jejího domu. Řekla jsem jí, že si mě musela s někým splést, protože já po škole včera šla hned domů a potom už nikam. Cestou do školy jsem pořád přemýšlela nad tím, co mi sousedka řekla. Že bych byla náměsíčná? U školy na mě čekal další šok. Naše škola byla celá vytopená. Prý to někdo udělal v noci. Červenou křídou ještě dotyčný pachatel nakreslil pentagram na vchodové dveře. Říkala jsem si, kdo to jen mohl udělat? Každopádně jsem se sem trmácela zbytečně a musím zpátky domů, protože se tu dnes učit nedá.

Doma jsem našla červené křídy, nechápala jsem, kde se to tu vzalo. Každopádně to bylo dost záhadný. Říkala jsem si, jestli jsem včera byla doopravdy náměsíčná, tak jsem ten incident ve škole klidně mohla způsobit já. O pár dní bylo vše ještě horší. Slyšela jsem neustále hlas, který mi říkal, abych večer zabila své rodiče, až usnou. Několikrát jsem stála před jejich ložnicí s kuchyňským nožem v ruce a čekala… A nakonec jsem tam vždy stála asi hodinu, ale nedokázala jsem to.

Samota je prý depresivní. Mě už nemůže nijak vyděsit. Já ji chci. Chtěla bych být sama alespoň na pár chvil. Jenže nemůžu. Ten hlas je tu pořád se mnou, kamkoliv se hnu. Kdykoliv něco dělám. Zavřu oči a snažím se dělat, že ho neslyším. Nerozmýšlím nad tím, jestli tu opravdu je. Není tady! Snažím si namluvit, že mě nikdo nepromlouvá. Jenže já ho stále slyším a vím, že ke mně stále promlouvá. Pouze myšlenky na něj živí celou jeho existenci. Zavírám oči a můj tep se zrychluje. Udělám rychlý nádech a dlouhý výdech, pořád dokola. On je nespatřený přitom ale reálnější, než kdokoliv jiný.

Už skoro vůbec nespím a jsem strašně moc vyčerpaná. On to však velmi dobře ví, proto ke mně promlouvá hlasitěji, než kdy dříve. Čím jsem slabší, tím on je silnější. Říká, že mi rozumí lépe než kdokoliv jiný. Utvrzujeme mě taky v tom, že tu se mnou bude napořád. Říká, že mi jen chce pomoct od mého marného žití. Nechci ho poslouchat a už vůbec nikdy více slyšet! Nechci to! Ale on tu pořád je a sílí. Slyším zase ten známý šepot. Je to samé, stále dokola. Jenže, já už jsem vyčerpaná. Chtěla jsem se vším rychle a bezpečně skoncovat. Musela jsem udělat důležité rozhodnutí. Provždy jsem se zbavila onoho tajemného náhrdelníku, který mi přinášel jenom problémy a smůlu. Hodila jsem ten prokletý medailon do řeky, kde jsem ho tehdy našla.

O pár dní později se u stejné řeky se prochází jiná dívka také se psem. Když u břehu jí něco zasvítí do obličeje. Když se pro to shýbne, zjistí, že je to řetízek s medailonkem. Ano, je to ten samý šperk…

Autorka: Nikola Puškárová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *