Po smrti rodičů zůstaly Lily a Rose samy. I přes jejich předčasný odchod měli sepsanou závět a starší dcera Rose zdědila vše, včetně rodinného květinářství, kterému se dařilo nad poměry. Dvacetiletá Rose a o dva roky mladší Lily žily a pracovaly společně.

 „Je půl sedmé, běž zamknout,“ poručila Rose a Lily zamířila ke dveřím.

 Rose mezitím spočítala denní tržbu a rozdělila podíly. Lily vždy dostala třicet procent a Rose sedmdesát, i přesto, že Lily zastávala většinu práce.

 „Dnes je to nějak málo,“ podivila se Lily.

 „Přijde mi, že každým dnem trhneme míň. Nechápu to,“ řekla Rose lítostivě. Což ovšem nebyla pravda, protože Rose si sem tam něco strčila do kapsy, když během placení nebyla Lily poblíž.

 Lily se začala spěšně převlékat.

 „Kam jdeš?“ zeptala se Rose

 „Do kina, začíná to už za půl hodiny,“ odvětila Lily.

 „Tak se bav.“

 Venku bylo sychravo a stmívalo se. Po dvaceti minutách dorazila Lily do kina, koupila si lístek, ale do sálu nešla. Vyšla ven, odtrhla útržek z lístku, hodila jej do kanálu a zamířila k domu svého známého, Joela.

 Když dorazila na místo, byla už úplná tma. Zazvonila na zvonek a vzápětí uslyšela vzrůstající zvuk kroků za dveřmi.

 Dveře se otevřely a na prahu stál Joel, mladý muž neobyčejně malého vzrůstu s veselým obličejem a pochmurnou pověstí.  

 „Co tady déláš?“ přivítal ji Joel.

 „Můžu jít dál?“

 Joel jí věnoval udivený pohled a po krátké odmlce ustoupil od prahu. „Jo,“ řekl a pokynem ruky ji pozval dovnitř.

 Jako u spousty lidí napojených na mafii vyzařoval i Joelův příbytek aurou vyšší třídy. Pokynul ji na gauč, vytáhl z kredence láhev whiskey , kterou Lily mávnutím ruky odmítla a usadila se. Joel vlastní pohostinností nepohrdl, nalil si a usedl naproti ní.

 Chvíli ji pozoroval, jak mlčky sedí a dívá se do země. Když usoudil, že se nemá k řeči, zeptal se: „Tak co se děje, žes přišla bez zavolání? Už jsem tě nějakou dobu neviděl.“

 Lili vzhlédla od země k jeho očím. „Měla bych návrh. Měli bysme z toho prospěch oba,“ odvětila a opět věnovala pohled koberci.

 „Tak mluv.“

„Víš, Rose je čím dál horší,“ řekla, „dává mi málo peněz a skoro nepracuje. V krámu prostě jen sedí a já dělám všechno a nakonec dostanu almužnu a ona nejenže si bere větší podíl z tržeb, ale zároveň z tržby bokem krade. Když jí řeknu, že se mi něco nezdá, prostě mi odpoví, že bylo málo lidí,“ dopověděla a odmlčela se.

 Joel v čekání na pokračování příběhu upil polovinu panáka. Když se pokračování nedočkal, otázal se: „A co navrhuješ?“

 Lily stále v bundě a s rukavicemi na rukou se na gauči křečovitě držela za sukni. „No, zítra je trh a to máme vždycky ohromnou tržbu. Chci, abys náš obchod vykrad a pak se o peníze rozdělíme.“

 „Hm,“ Joel pozvedl obočí, dopil zbytek panáka a mlčel. „A kolik asi dělá taková ohromná tržba?“ zeptal se nakonec.

 „Aspoň desetinásobek toho, co vyděláme normálně,“ odpověděla Lily.

 „Tak jo.“

 „Máš zbraň?“

 „Mám.“

 „Nabitou?“

 „Jo. Ale střílet snad nebudu muset, ne?“

 „Asi určitě ne, ale pro jistotu.“

 „Co teda přesně uděláme?“

 Lily si odkašlala. „Musíš tam přijít minutu po půl sedmé, v půl sedmé se zavírá a já chodím zamknout, ale tu minutu to zdržím. Nebude tam nikdo, kromě mě a Rose. Prostě se zamaskuješ a přijdeš se zbraní, řekneš si o peníze a bude to. Rose ti je určitě dá. Navíc jí pobídnu, ať ti je dá. Pak prostě utečeš. “

 „Nepřijde ti divný vykrást květinářství?“

 „Ani ne, nedávno se to stalo v Brooklynu a ještě tuším někde v Michiganu.“

 „A jak to dopadlo?“

 „No, chytili je. Ale to bylo za úplně jiných okolností. Tady jdeš na jistotu. Navíc máš … přátele,“ kousla se do rtu.

 „To jo, ale tohle chci udělat bez nich, protože bez šéfova příkazu nic podobnýho dělat nesmíme.“

 „Navíc policii řeknu, že jsi měl jižanský přízvuk.“

 „Ale Rose jim asi řekne něco jiného.“

 „Povím jim, že byla v šoku. Že je celkově často hysterická.“

 „Máte tichý alarm?“

 „Ne.“

 „A normální alarm?“

 „Ne.“

 Joel vstal a zamířil k lahvi s whiskey. Pozvedl lahev a podíval se na Lily. „Fakt nechceš?“

 Nebyla při chuti. „Ne, díky.“

Rozhlédla se kolem sebe. Pomyslela si, že vše, co vidí, pochází z prodeje drog.

Divila se, že vůbec k takové známosti přišla.

 Joel se vrátil se sklenicí a usedl. „Tak dobře. Asi bysme se potom neměli nějakou dobu vidět,“navrhl.

 „Přijdu tak za měsíc a rozdělíme se, jo?“

 Přikývl.

 „Takže je to všechno. Nezapomeň, že tam musíš přijít hned po půl sedmé. Radši si seřiď čas.“

 „Nezapomenu.“

 Lily vstala a Joel následně taky. Došli ke dveřím, které pro ni Joel otevřel. Vykoukl ven a rozhlédl se. „Nikdo tu neni,“ řekl.

 Lily na vyrozuměnou kývla a vykročila ven. „Tak zítra.“

 Po návratu domů usedla k počítači a zhlédla film, na nějž si koupila lístek, a který dala zároveň ráno stahovat z internetu.

 Druhého dne, po skončení trhu, se Lily a Rose ocitly v obchodě samy.

 „Běž zamést, Lily,“ vznesla Rose, sedíce za pultem u kasy.

 Lily uchopila koště a zamířila na konec obchodu k výloze. Podívala se ven. Soumrak ohlašoval blížící se půl sedmou a s ní Joelův příchod.

 „Copak, Lily, bolí tě ruce?“ zeptala se Rose.

 „Promiň,“ omluvila se a pustila se do zametání.

 Rose vstala a zamířila do zadní místnosti.

 „Kam jdeš?“ vyhrkla Lily.

 Rose se zarazila. „Jdu se napít,“ řekla. „Kam bych asi tak mohla jít?“

 Lily neodpověděla.

 Když Rose odešla, podívala se Lily na hodiny. Bylo 18:26. Znovu se zadívala z výlohy ven, ale Joela nespatřila. Odvrátila pohled a pokračovala v zametání, když se za ní náhle otevřely dveře.

 Otočila se a spatřila starou hubenou ženu.

 „Dobrý d…“

 „Už je zavřeno. Promiňte, zapomněla jsem zamknout,“ přerušila Lily stařenu.

 „Ale máte přeci do …“

 „Dnes zavíráme dřív, je mi líto.“ Lily náznakem ruky nasměrovala ženu ven a mírně ji postrčila. „přijďte jindy,“ dodala a zavřela za ní. Okamžitě se pak ohlédla, jestli je Rose zpátky. Bylo 18:28 a Rose byla pořád pryč.

 „Rose?“ zvolala nahlas.

 Ozvaly se vzrůstající zvuky kroků a Rose vynořila hlavu z veřejí. „Co je?“ zeptala se.

 Lily chvíli přemýšlela, jak ji udržet v místnosti. „Dala bys mi peníze?“ řekla nakonec.

 Rose se podívala na hodiny, bylo 18:29. „Jo,“ odvětila a otevřela pokladnu.

 Lily zametala dál a Rose začala počítat peníze. Každým okamžikem Lily vzhlédla k hodinám. Když padlo 18:30, Rose řekla: „Běž zamknout, Lily,“ jako by hodiny nahlas odbily a dál počítala.

 Lily zametala dál a do koštěte tiše utrousila: „jo, jo.“

 Příští minuta jako by se táhla několik hodin.

 „Lily, běž zamknout, nechci, aby sem někdo vešel, když počítám peníze.“

 Lily koukla na hodiny, 18:31, koště pořád nepustila z ruky. „Jenom to tady dometu a…“

 Zvonek na dveřích ji přerušil ohlášením nově příchozího.

 Rose se ohlédla, ale Lily jí stála ve výhledu a na pozdního návštěvníka neviděla. „Máme zavřeno,“ a dál se věnovala penězům.

 Když zvonek na dveřích neohlásil odchod, vzhlédla znovu. Lily poodstoupila o půl kroku a Rose spatřila polovinu postavy muže v kapuci s tmavými brýlemi a s nylonovou taškou v levé ruce. „Už jsme zavřeli, je mi líto.“

 V tu chvíli udělala Lily další půlkrok vzad, čímž odhalila mužovu pravou ruku, držící zbraň. Začal pomalu přistupovat a Lily rychle ustupovat, až narazila zády na pult s pokladnou. Rose i Lily znehybněly.

 „Naplňte to,“ poručil jim Joel  a podal tašku Lily, která pomalu obešla pult, nespouštěje oči z Joela, a následně předala tašku Rose. Když stála po jejím boku, všimla si, že se jí  klepou ruce a strachem rychle oddychuje. Lily se podívala zpět na Joela a uznala, že její strach je oprávněný. Vzpomněla si na jejich včerejší rozhovor. „Máš zbraň?“ – „Mám.“ – „Nabitou?“ – „Jo.“     

Joel na ně mířil.

 Lily začala polstrovat vnitřek tašky penězi z pultu, které předtím počítala Rose.  Rose plnila tašku penězi z kasy. Nikdo nemluvil.

 Lily už měla hotovo. Čekalo se na Rose, jež byla ve svém úkonu, díky třesoucím se rukou, žalostně neobratná.

 „Ty,“ řekl Joel a ukázal zbraní na Lily, „obejdi pult. Až to dokončí, podáš mi tašku.“

 Lily na přikázání pomalu obešla pult.

 Šlo to dobře. Joel čekal, že to půjde snadno.

 Lily ovšem najednou udělala něco, co nebylo v plánu.

 Jako když had zaútočí se vrhla po bok Joela, jednou rukou uchopila jeho vlastní, v níž držel zbraň, zamířila na Rose, druhou chytla spoušť a dvakrát vypálila.

 Rose se skácela za pult a zmizela před jejich zraky.

 Joel na důkaz nevěřícnosti otevřel ústa, několikrát po sobě pohlédl střídavě na Lily a pult, otočil se na podpatku a vyběhl ven. Zařinčení zvonku na dveřích ukončilo představení.

 Lily se podívala na Rose. Vypadala, jako když si ustlala na dece z barvy rudé růže a usnula.

 Poté Lily odešla do zadní místnosti zavolat policii.  

 Po celodenním výslechu pustili Lily domů. Obchod, který zanedlouho zdědí, byl nyní místem činu a tudíž dočasně neobyvatelný. Za policejní páskou se shromažďoval senzacechtivý dav místních, jejichž reklama v podobě roznášení klepů o vloupání a vraždě poslouží dokonale pro kšefty po znovuotevření.

 Sepsala jména lidí, o kterých věděla, že pro ně Joel pracuje a napsala činnost v jejich organizaci a papír vložila do obálky. Poté odjela na venkov k tetě, kde dopis hodila do schránky, aby měla jistotu, že ji při tom neuvidí nikdo známý. U tety následně hodlala přečkat dobu, než vyšetřování skončí.  Joel čekal v cele předběžného zadržení. Díky vlivům organizace, pro niž pracoval, se případ zatím řešil pouze jako vloupání, aby mohl být propuštěn na kauci. Řekl policii, že Lily za ním přišla s prosbou a vzbudila jeho sympatie, když mu řekla, jak s ní sestra zachází, a tak souhlasil, že jí tímto způsobem ,potrestají‘. Ovšem že se ji rozhodně nechystal zabít a popsal, jak mu Lily skočila po zbrani, aby mohla sestru zastřelit. Odkázal je k sobě do domu pro její otisky a možná i sklenici s jejím DNA. Otisky ale nenašli a sklenice, kterou hledali, měla DNA Joela. Poté jim udal přesný čas, kdy Lily odcházela z jeho domu, na nějž si vzpomněl, protože si hned potom seřídil hodinky. Jenže Lily byla v tu dobu v kině. Měla útržek z lístku a dokonce jim relativně přesně popsala děj filmu i jména herců. Navíc nenašli žádné svědky, kteří by potvrdili, že Lily v blízkosti Joelova obydlí spatřili. Víc už Joel neměl co dodat.

 Krátce na to přišel na policii anonymní dopis, načež policie začala předvolávat několik lidí z jeho organizace.

 Nedlouho poté mu dozorce oznámil, že za něj byla vyplacena kauce a pustil ho ven. Venku na něj čekali dva muži. Pokynuli mu do auta a společně nasedli.

 „Co říkal šéf?“ zeptal se Joel během jízdy.

 „Nadšenej není, ale dostane tě z toho,“ odpověděl člověk na předním sedladle.

 Jak jeli dál, všiml si, že nemají namířeno do šéfova sídla.

 „Kam jedeme?“

 „Na letiště.“ Muž na předním sedadle mu podal letenku. „Musíš na čas zmizet, než se to uklidní.“

 Zbytek cesty jeli mlčky. Joela celou dobu ve vězení zžíral vztek na Lily a chtěl se jí pomstít. Teď, když věděl, že zůstane bez úhony, jako by se vztek vytratil. Ovšem pomstít se jí musí, jinak to nejde.

 Dorazili na malou vyhlídku u letiště.

 „Proč zastavujeme tady?“ nechápal Joel.

 „Musim ti vysvětlit, co a jak se bude dít,“ odpověděl opět muž na předním sedadle. Šofér si zapálil a mlčel. „Teď odletíš a nebudeš s nikým mluvit, dokud my nekontaktujeme tebe.“

 „Jak dlouho asi budu pryč?“

 „Tak půl roku až rok.“

 „Co peníze?“

 „Až dorazíš, přijde za tebou náš člověk a něco ti dá.“

V dáli bylo vidět přibližující se letadlo.

 „Někdo se musí postarat o moje klienty.“

 „To obstarám já sám,“ odpověděl muž na předním sedadle. Letadlo bylo nyní příliš blízko a nebylo nic slyšet. Muž nabídl Joelovi cigaretu a následně mu podal zapalovač. Když si Joel připaloval, šofér se otočil a střelil Joela mezi oči. Přistávající letadlo naprosto přehlušilo výstřel.

Autor: Daniel Bláha