Kdybys mohl/a změnit jednu historickou událost, která by to byla?

Téma mojí úvahy je kontroverzní Arménská genocida v průběhu 1. světové války. Tuto událost jsem si vybral, protože je často přehlížena či dokonce popírána. Chtěl bych na tuto skutečnost upozornit a apelovat jako na prapůvod zla a pozdějších genocid – zejména genocida páchaná nacistickým Německem během 2. světové války. Kdyby se tyto masakry bývaly nestaly, nebo byly alespoň důrazně potrestány, nemuselo by k podobným událostem už nikdy dojít.

Historické pozadí[1]

Už od počátku Osmanské říše byli Arméni nejpočetnějším nemuslimským etnikem a tak trochu cizorodým prvkem.  Osmanská říše sice akceptovala kulturní zvláštnosti, nicméně to kompenzovala ztrátou občanských práv. V praxi se to projevovalo perzekucemi jako například větší daně, zákaz nošení zbraní či ježdění na koni. Po podepsání Berlínské smlouvy roku 1878 se stali Arméni v podstatě součástí Evropy a byli označováni jako její spojenci. Evropa chtěla zajistit větší práva křesťanským minoritám v tehdejší Osmanské říši. Na Armény byla shazována vina za špatnou ekonomickou situaci Osmanské říše, vladařům se nelíbila arménská proevropská orientace a došlo k prvnímu masakru nařízenému Sultánem Abdülhamidem, který nechal popravit 200 000 Arménů. Západní mocnosti na to reagovaly pouze bezvýznamnými protesty na papíře.

V roce 1908 došlo k převratu nacionalistickou stranou Jednota a pokrok, také přezdívanou jako „Mladoturci“, šířící nebezpečnou ideologii.  Podstata této strany je založena na pozitivismu a panturkismu. Jejich politický program, který realizovali, zahrnoval sekularizaci a tzv. „turcifikování“ tehdejších států. Chtěly výhradně homogenní islámské státy, a proto zavedly etnické čistky. 

Průběh genocidy[2]

V říjnu 1914 vstupuje Osmánská říše do 1. světové války na straně Německa. U vlády je triumvirát tří Pašů, kteří rozhodli o vyvraždění arménské minority.  První úder přišel v roce 1915 zavražděním intelektuální špičky, spisovatelů, politiků, právníku, doktorů a dalších několik stovek vzdělanců, aby se zbavily „hlavy“, která mohla řídit pomyslný odpor. Osmanská armáda, nebo čety místních radikalů, někdy dokonce cíleně propuštěných vrahů z vězení, vyhnaly většinu Arménců z domova, muže označily za zrádce a na místě je popravily, děti, ženy a starce seřadily do konvojů, nebo vlaků na dobytek a transportovaly je do koncentračních táborů v Aleppu, v dnešní Sýrii. Jejich cílem bylo usmrcení deportovaných už cestou, proto jim nebyly poskytnuty žádné suroviny. Ti, co přežili transport, byli brutálními způsoby zabiti, ženy byly znásilňovány či odvezeny do harémů, děti byly prodávány do otroctví.  Genocida proběhla rychle, v roce 1916 existovaly zbytky Arménské populace na Jihu Eufratu, které byly nuceny k pochodům pouštěmi, při kterých zahynul zbytek přeživších.

Genocida se dotkla skoro celé Arménské populace na území bývalé Osmanské říše, kromě menšiny, která žila ve velkých městech a byla příliš „na očích“. Při genocidě bylo vyvražděno jeden a půl miliónu Arménů a další milion opustil zemi. Proto i dnes většina Arménů tvoří diasporu a žije mimo svou zemi. Záminkou Pašů byla deportace Arménů z válečných front, kterým hrozilo údajné nebezpečí. Popravy argumentovali jako zradu Osmanské říše, kvůli dezertaci k ruským milicím.

Post-genocidní události

V roce 1919 našli Turci sami mezi sebou viníka a u vojenského soudu odsoudili všechny tři Paše. Ti utekli do zahraničí, kde byli všichni postupně zabiti. Jak sílila turecká armáda a národní uvědomění, tak toto vše bylo postupně negováno. Nebyl v tu dobu zájem o důkladné prošetření a dá se říct, že svět měl jiné priority k řešení, jako například důsledky 1. světové války, či hospodářskou krizi. V Evropě docházelo i k cenzuře materiálů šířící informace o proběhlé genocidě.  S působením nového tureckého nacionalismu ve 30. letech byly přepisovány dějiny, ničeny Arménské památky a genocida je dodneška Turky popírána. [3]  Genocidu na Arménech uznal roku 1987 Europarlament, dohromady 22 státu a asociace vědců v oboru studia genocid[4]. Například ve Francii je popírání Arménské genocidy trestným činem. O tom, že jde o genocidu, není pochyb, popírání či neuznávání těchto historických faktů jsou pouze politické strategie a hájení svých zájmů.

Sumarizace příčin

Nešlo o válku mezi islámem a křesťanstvím, ale o nacionalismus, ekonomické důvody a neuznávání rozdílných etnik. Zřejmou příčinou je ideologie mladoturecké strany. Arméni byly intelektuálnější vrstva Osmanské říše, která byla v tu dobu v podstatě na pokraji krachu. Arménům se dařilo, byli osočováni jako příčina ekonomické krize, ze zrady vlasti, a proto byli perzekvováni a následně vražděni. Všechny fráze o deportaci, nebo nutných opatřeních při válce jsou mlžením situace. Jasnou příčinou genocidy je mladoturecký nacionalismus a pachatelem je triumvirát Pašů.

Důsledky

Armenská genocida a její následky, tedy spíše ne-následky, byly inspirací pozdějších genocid jako například vyhlazení sedmi milionů židů nacistickým Německem v polovině 20 století, masakry organizované Stalinem v sovětském Rusku, potažmo i genocida v Rwandě na konci 20. století nebo děsivá kambodžská genocida.

Němci měli volnou cestu ve 2. sv válce, protože genocida nebyla světem považována za něco vážného, co by mělo být trestáno a čemu by se mělo zabránit. Hitler neměl obavy z reakcí ostatních států a našel v Arménské genocidě i inspiraci. V Osmanské říši byla spousta německých diplomatů a vojáků, kteří radili a bojovali na straně Osmanské říše. Někteří z nich se zúčastnili i likvidace arménského obyvatelstva. Mnozí němečtí velitelé, kteří působili v Turecku, se pak podíleli na vyvražďování Židů.  Hitler se na tuto událost dokonce i odkazoval: „Kdo si ještě dneska vzpomene na genocidu Arménů? Turkům to taky prošlo…“. Němci používali i podobné metody zabíjení. Arméni byli dušeni kouřem z ohně v pouštních jeskyních, což připomíná nacistické plynové komory.

O historických souvislostech není pochyb a to je i důvod mého rozebrání celého incidentu. Myslím si, že genocida je nejzávažnější zločin a svět mu neuměl, ani neumí předcházet či ho radikálně řešit. V blízké historii kvůli tomu došlo k velkému počtu incidentů a obrovské ztrátě na životech. Přál bych si, aby se lidstvo hned po této první genocidě dvacátého století poučilo, zachovalo se lépe a zabránilo následným vznikům dalších masakrů. Domnívám se, že pokud by byla genocida dostatečně potrestána, tak by k podobným událostem nemuselo vůbec dojít. Další aktéři by měli strach a zbytek světa by na události reagoval rychleji a jinak. Kdyby se tehdy mocnosti a celý svět zachovali zodpovědněji, tak se mohlo ušetřit několik desítek miliónu nevinných obětí dalších genocid.


[1]BRENTJES, Burchard. Arménie: tři tisíce let dějin a kultury. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1976, 211 s.

[2]HANSA, Karel. Hrůzy východu. Beroun: Jos. Šefl, 1923, 154 s., příl.

[3]Dnes Ankara tvrdí ( oficiální TR verzi vypracoval Institut pro tureckou historii ), že k „ nějakým“ deportacím došlo „ v sebeobraně „ , protože se Arméni chystali vyhubit Turky, tj. prohlašuje, že šlo o „ vzájemné„ masakry …

[4]International Association of Genocide Scholars

Autor: Vojtěch Svěrák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *