Hnědoočko – Dračí dívka: Kapitola 1

Když konečně odbyly hodiny devátou večerní, popadla jsem klíče od bytu, bouchla dveřmi a vyšla do tichých městských ulic našeho malého městečka Hillow. Byla už tma, venku bylo poměrně ticho na páteční večer, což mi však velice vyhovovalo. Měla jsem klid přemýšlet o celém týdnu.

Mé nohy mě sami vedly ulicemi do oblíbeného baru na rohu v Bourbon ulici. Jak trefné jméno ulice, ve které byl dominantou bar s tou nejlepší whisky. Hmm. Už se mi sbíhají sliny, abych otupila své smysli a zapomněla na všechny starosti celého týdne. Znala jsem tyhle ulice už téměř nazpaměť. Sice jsem se zde v Holowhills nenarodila, ale žila jsem zde zhruba pět let. Konečně by se tomu dalo říkat můj domov, ale ten byl zcela jinde. Opustila jsem ho ještě jako holka, vlastně si ani moc nepamatuji, jaké to tam bylo.

“Ahoj hnědoočko!” pozdravil mě s vlídným úsměvem na tváři barman Roland. Byl vysoký a svalnatý. Pravidelně chodil do posilovny a někdy jsem se k němu přidala i já. Měl krásnou tmavou pleť s velkými hnědými oči, které vždy uchvátili každou dívku, která přišla k baru. Jeho popelavé vlasy, plné velkých vln jako v oceánu mu lemovaly jeho obličej. Usmál se na mě a odhalil řadu perleťových zubů.

“Ahoj Roli, jako obvykle,” oplatila jsem mu úsměv a už přede mne stavěl skleničku s pitím. Cítila jsem se pod psa, a tak jsem do sebe obrátila whisky na jeden lok a ihned podala Rolandovi prázdnou skleničku a pobídla ho k další.

“Tak jak dnes bylo?” Bar byl poloprázdný, a tak měl čas se mnou prohodit pár slov, než bude muset obsloužit dalšího zákazníka.

“Pekelně pod psa, znáš to,” povzdechla jsem si a přejela očima bar. Bylo tu ještě mrtvo. U baru byla skupinka tří pohledných holek, které špikovali očima Rolanda, zjevně po něm všechny pokukovali, ovšem na mě se dívali, jako bych jim právě ukradla jejich oblíbenou hračku. Usmála jsem se. Klídek, ten mě nebere. Pomyslela jsem si a rozhlížela kolem. Pár lidí u stolů podél oken vášnivě konverzovalo. Taneční parket byl ještě opuštěný a na pódiu už se připravovala dnešní kapela na večerní koncert. Neznala jsem je. U stolu poblíž pódia byl muž, seděl tam sám. Byl pohledný, tmavé delší vlasy mu lemovali úzký obličej, zbytek byl skrytý pod kapucí jeho tmavomodré mikiny. Ofina mu volně splývala přes zářivé oči. I na takovou dálku jsem poznala, že je má modřejší než kdokoliv, koho jsem kdy viděla. Tvářil se dost vážně, jako by nad něčím přemýšlel. Jeho mohutný hrudník poskočil, když mě zahlédl pohledem. Chtěla jsem uhnout, ale něco mě přimělo ho ještě chvíli sledovat. Cítila jsem podivné zamrazení na zádech, když se náš pohled střetl.

“Ros?” vyrušil mě Roland s vážným výrazem. “Děje se něco?”

“Ne,” vlídně jsem se na něj usmála, “vše je v pořádku, jen jsem se tak rozhlížela. Kdo dnes hraje?”

“Jsou tu ve městě noví. Říkají si Tormenta,” usmál se, jako by mu název dnešní kapely přešel směšný.

“Třeba budou lepší než ta kapela minulý pátek,” oba jsme propukli smíchu. Poslední kapela, co tu hrála byla vážně pohroma. Nějaká parta mladých kluků zkoušela rokové písně, ale vůbec jim to neladilo. Byla to hrůza. Vydrželi hrát dvě písně, pak je všichni vypískali.

“Jedno pivo prosím,” promluvil hluboký mužský hlas. Trhla jsem sebou, jak jsem se ho lekla. Byl to on. Kapuci už si sundal, jeho zářivé oči si mě přísně prohlíželi. Při jeho zkoumavém pohledu jsem opět cítila ten mrazivý pocit v zádech.

“Hned to bude,” oznámil mu Roland a odešel načepovat pivo.

“Sama v baru?” zeptal se mě, aniž by ze mě spustil pohled. Byl opravdu vysoký. Pomalu se posadil na barovou stoličku a stále si mě prohlížel. Jako by se snažil pohlédnout mi do duše.

“Moc si na společnost nepotrpím, mám raději samotu” usmála jsem se ledabyle a odhrnula si spadený pramen z čela.

“Taková krásná a pohledná dívenka a nemá ráda společnost?” podivil se se zdviženým obočím. Pokusila jsem se o úsměv a otočila se zpátky na bar, kde jsem pozorovala, jak Roland čepuje tomu neznámému vedle mě pivo. Cítila jsem, jak se na mě dívá, ale snažila jsem se dělat, že mě nebere, zvlášť ten podivný pocit mravenčení a chvění, který mnou celou otřásal.

Slyšela jsem, jak se usmál. “Jsem Domias a jak se jmenuješ ty?”

Pohlédla jsem na něj a trochu se pousmála: “Já jsem Roselanda.”

“Roselanda,” pohrával si s mým jménem na jazyku, “jak zvláštní jméno.” Promluvil téměř šeptem, jako by mu ani zvláštní nepřipadalo. Nelíbilo se mi, jak na mě působí.

“Nejsi první, komu přijde zvláštní, má své kouzlo, a to se mi na něm líbí,” usmála jsem se a otočila se na Rolanda, který už nesl Domiasovi jeho pivo. Ten mu pokynul na dík a dal mu peníze. Roland se na mě usmál a odešel obsloužit ty tři krásky na druhém konci baru. Zůstali jsme tu sami a já cítila jeho pohled. Díval se na mě, jak jsem upila ze své skleničky a položila ji na stůl.

“Žiješ tu dlouho Roselando?” zeptal se mě Domias.

“Dlouho ne, ale mám to tu ráda,” pohlédla jsem na něj s úsměvem, ale v tom se mi úsměv z tváře zcela vymazal, když jsem pohlédla do jeho očí, které změnily svou pronikavě krásnou modrou do zcela černé jako hluboká propast. Spaloval mě jimi a mým tělem projela ostrá vlna bolesti, která mě svírala jako had svou kořit.

“Děje se něco?” zeptal se mě Domias, byl všímavý. Musel si všimnout, jak mi zmizel úsměv ze rtů, když mě bodlo.

Zhluboka jsem se nadechla a rychle odvrátila svůj pohled. “Nic se neděje, jen jsem se zamyslela,” pokusila jsem se o úsměv. Nebyl to člověk, za kterého se vydával. Dostala jsem strach. Ty oči znamenaly jediné, a to bolest a utrpení pro mě. Jestli je to lovec, měla bych se co nejrychleji klidit. Věděl to? Poznal mě?

Měla jsem svou proměnu pod kontrolou. Proměnila jsem se tisíckrát, abych to v sobě dokázala potlačit. Touhu draka vystrčit své drápky a zmasakrovat pár nebohých zvířat. Ach bože, nemůžu na to ani myslet. Ve světě lidí jsem zrůda, ale tam odkud pocházím jsem terč, cíl a touha mnoha lovců. Jsem jednou z potomků draků. A díky spojení mé matky Trish, která byla čarodějnicí a otce, který byl drakem mám velkou sílu, kterou jsem se musela naučit ovládat. Bohužel však můj původ je natolik zvláštní, že jen tady jsem v bezpečí.

Po několika letech na útěku se mi podařilo najít konečně místo, jemuž mohu říkat, že je to můj domov. Po matčině smrti jsem zůstala sama. Otce jsem nikdy nepoznala a když se rozneslo, že je Trish mrtvá, seběhli se na mě lovci ze vše stran Rowadoonu. Světa magie a nadpřirozena. A tak jsem se octla zde. Ve světě lidí, kde díky tomu, že jsem hybrid zapadnu skvěle. Nemám totiž jako většina dračích potomků jejich typické rysy. Nikdo mě nikdy neviděl. Má matka mě celý můj život ukrývala v různých jeskyních a starých domech, aby mě ochránila před lovci. Za tu krátkou dobu, kterou jsme spolu byli na útěku mě stačila říct jen něco málo, ale to podstatné mi rozhodně řekla. Spojení čarodějky a draka je nezvyklé i v našem nadpřerozeném světě. Z jejich velké lásky se zrodil hybrid, který je mocnější, než většina nadpřirozených bytostí Rowadoonu a to mě dělá hrozbou, kterou pro nich mohu být. Mám sílu a moc a lovci draků se mě proto snaží dostat. Ale proč, to jsem se nikdy nedozvěděla.

“Jsi v pořádku?” zeptal se mě klidným hlasem Domias. Nepoznal mě.

“Ano, jsem,” usmála jsem se a pokusila se na něj opět podívat. Už měl zase své oči, modré jako studánky. Možná se mi to jen zdálo. Asi už jsem paranoidní. To je tak, když celý svůj život utíkáte před lovci draků. Nemůžete věřit nikomu.

“A co tebe přivádí do našeho malého městečka?” zatřepala jsem hlavou, abych zahnala vzpomínky na minulost a pokusila se odvést jeho pozornost. Podařilo se mi to, usmál se na mě, ale v očích jsem mu viděla podivnou jiskru vzrušení.

“Někoho tu hledám,” řekl tiše když se naklonil ke mně, až jsem ucítila jeho vůni kolínské. “Možná mi můžeš pomoci,” díval se mi při tom přímo do mých očí a já v nich zahlédla, jak se mísí ta temnota s jejich modří. Spletla jsem se, jestli je to lovec, poznal mě. Trhnutím jsem se odtáhla a upila ze své skleničky, abych zahnala pocit strachu, který ve mě vzbudil.

“Nemyslím si, že jsem ta správná osoba, která by ti mohla pomoci, říkala jsem, že mám raději samotu, moc lidí tu neznám,” nevím, zda se mi podařilo znít dost přesvědčivě, ale hlas se mi na konci zlomil strachem. Cítila jsem brnění na lopatkách, mé tetování, které jsem měla přes celé záda přes rameno až po loket pravé ruky mě pálilo, chtěla jsem v sobě osvobodit toho draka. Jedině s ním jsem se cítila silná a v bezpečí. Milovala jsem, když jsem se mohla proměnit. Létat si nad lesy a horami. Nemyslet na nic a nechat starosti odplynout ve větru. To spojení bylo opojné. Ale poslední dobou jsem se proměnit nedokázala.

“Možná hledám právě tebe,” ucítila jsem jeho dech na svém krku a málem jsem upadla, jak jsem se lekla té naší blízkosti.

“Promiň, ale asi si mě s někým pleteš,” kopla jsem do sebe zbytek whisky, položila na stůl drobné a pokynula Rolandovi na rozloučenou. Už jsem byla na odchodu, když mě Domias popadl za zápěstí a pevně mě stiskl. Cítila jsem jeho pevný teplý stisk, který mi do těla vysílal další vlnu strachu. Mé srdce bilo jako o život. Musíš se uklidnit. Musíš se uklidnit. Nabádala jsem své podvědomí.

“Ale, ale Roselando, přece se mě nebojíš,” ušklíbl se na mě Domias, ale svůj stisk ještě zesílil. Pohlédla jsem mu do očí a málem jsem nadskočila, jak se v nich temnota opět rozlila po celé jejich velikosti. Probodával mě temným pohledem. Najednou jako by procitl, povolil stisk, protřepal si nepřítomně hlavu a pohlédl na ni. Oči měl zase své modré barvy. “Co se stalo? Ublížil jsem ti?” v jeho hlase se odrážel stejný zmatek a obavy jako v jeho očích. Co to kurva je? Co je zač?

“Nic, jen už odcházím, ráda jsem tě poznala,” pousmála jsem se a rychle vypadla z baru, než si Domias uvědomí, co se tu právě odehrálo. Ale co to bylo?

Myslíte si, že je Domias skutečně lovec? Jak bude dál příběh pokračovat? Tipnete si? Podělte se o svůj názor dole v komentářích. Další kapitola bude již brzy na blogu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *