Běh s čertem o závod

Běh s čertem o závod

Poněvadž máme tyhle ty dva hřebečky, Rewentona a Foresta, v jednom boxu, museli jsme je prvně rozdělit. Pohodička, cvakání mříží a Rewenton stojí v jednom z prázdných. Obtíže nastávají, když mu chceme nasadit postroj, uvázat k tyči ho nemůžeme, to by se vzpínal a všechno by bylo ještě horší, ale každý víme co dělat. A tak ho držím za hlavu a uklidňuju, zatímco Yolanda se stará o zbytek. Patnáct minut s ním bojujeme, pořád utíká na strany a moc se mu nechce. Ozve se kovové klapnutí dvou vodítek, teď už připlých po stranách jeho ohlávky a pomalu kráčíme ven ze stáje. Důvod, proč s nimi občas chodíme na menší procházky je, aby si zvykli jak na těžký postroj, tak i na povely otěží. Zvolna ušouráme celých tři sta metrů volným tempem rozumíš, sem tam nějaké menší zastavení a podobně. Normálka u koně, co ještě nebyl v postroji. Procházíme kolem ohrad, kde skupinka mladejch koní očumuje. Náš hřebeček znejistí, trochu sebou škubne a zase se uklidní. Pokračujeme dále. Dostáváme se na otevřený plácek zleva obrostly křáčím, po pravé ruce se táhne cesta po které jsme se sem dostali, až kamsi na kopec. Před námi kus prostoru a další z ohrad. Několik drátů elektrického ohradníku je nataženo mezi zhruba na tři metry rozestavěnými sloupky.

Cvak. Rewenton zrychluje. Pomalu. Na pozadí slyším dětské výkřiky. Snažím se ho usměrnit vodítkem přes hrudník. Yolanda prohazuje : „bejt tebou, tohle to nedělám!“ V ten moment se ručičky roztáčí. Ten malý bastard se neuvěřitelně rychle rozběhne přímo do ohrady. Běžím za ním. Zmatek. Yola je někde přede mnou. Nebo za mnou? Zasrané bahno. Cejtím skluz, jedna noha ve vzduchu a padám. Ještě než dopadnu na zem pouštím vodítko. Či až potom? Zřejmě v tomhle momentu si uvědomuju jak Yola křičí. „STŮJ!“ Ten magor vpálí cvalem do elektrického ohradníku, napůl ho přeskočí, ale dráty se mu motají do nohou a jeden sloupek, dobrých třicet čísel v zemi, nevydrží a vyjíždí jak nůž z másla a i s drátama se bortí k zemi. Kus je táhne za sebou, nějakým zázrakem se však vyprostí a dráty zůstanou celé. Vyskočím a mířím tam. Yola leze do ohrady. Oba pozorujeme toho šílence řítit se plnou parou, i s povlávajícíma vodítkama do kopce, kolečkem dokola stáda dalších koní, kteří se poplaší a vybíhají za ním, a zpátky. Já se mezitím snažím zapíchnout sloupek zpátky a upevnit ho natolik, aby nespadl.

„Hej Pumpkine, von běží zpátky. Koukej, von běží ZPÁTKY!!!!“ slyším řvát Yolu, poskakuje a mává na koně rukama.

Prásk. Dostávám pecku elektrikou. Kurva! Rew se valí dál, ani na moment nepochybuji, že nezastaví, Yola uskakuje na poslední chvíli stranou, zatímco rozběsněný hřebec napůl přeskakuje ohradu, tentokrát v místě brány, kde jsou místo drátů natažené pružiny na rozpínání. Vyskočil málo, péra se mu zachytily kolem předních a on prostě běží dál, vytrhává je a v šílené agónii se řítí směrem domů. „Do prdele stádo. Běží sem celé stádo! Kurva poď sem a pomož mi to zavřít!“ vykřikuje Yola. Tentokrát už celou vahou udupávám drny kolem sloupku a “PRÁSK,“ další pecka. Za zády nechávám jakž takž upevněný sloupek, dostávám se k ní a společně křičíme na nové příchozí. Naštěstí nejsou tihle ti moc zvyklí na společnost a tak se nechávají zaplašit snadno.

„Pumpe, zaskoč pro Carla, řekni mu co se stalo a zkontroluj, jestli se ten bastard dostal zpátky a chytili ho.“

„Jasně, už běžím.“
Po pár minutách jsem doběhl na dvůr, nikde nikdo a já zamířil do stáje. Rewentona jsem našel v boxu i s Juliou. Zrovinka mu sundávala postroj, vyděšeně na mě koukla, ale než se stihla něco zeptat, vypálil jsem na ni : „Kde je Carlo?“

„Nevím Pumpe!“

A vůbec, kluk vypadal klidně, jen si tak postával v boxu a žral oves a koukal po mě, jakoby se nechumelilo. Vyběhl jsem na plac, celý rozdýchaný a náš příběh vylíčil Rogerovi. Společně jsme naskočili do traktoru a upalovali k ohradě. Yola, celá špinavá, zamávala a my dokodrcali k plotu, vidlí od traktoru zatlačili vytáhlý sloupek pořádně do země, provizorně opravili potrhanou ohradu a jeli domů.
„Víš co bylo, Rogere, nejhorší. Ne to, že sem tam stála, kopalo mě to do ruky a byla mi kurevská zima, ale ty posrané děcka. Nějací tři kluci tam vyskočili z roští a pořád na mě dotírali:

,,DOBRÝ DEN, DOBRÝ DEN!“ až jsem myslela, že je postavím místo sloupků, aby držely tu podělanou šňůru.“


Autor: Petr Kubeň

Zdroj fotografií: pexels.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *